Všechno musí zase jednoho dne skončit i moje putování za antickou moudrostí. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se v patraském přístavu nalodit a vyplout na dlouhou čtyřiadvaceti hodinovou plavbu přes moře do Itálie. Rozloučil jsem se s olympskými bohy a naposledy se zahleděl na řecké břehy. Proměna Prométhea v Epiméthea proběhla v klidu a pohodě i bez kouzelného prstýnku. Zůstaly jen vzpomínky a malá skříňka s antickým poselstvím, z níž už kdysi dávno všechny hrůzy vyskákaly, ale uvnitř zbyla jen naděje, které bývá mezi lidmi opravdu velmi málo. Bude tedy potřeba ji moudře rozdávat.

 

     Břehy zmizely a nyní jsem se musel obrnit svatou trpělivostí, abych uviděl nové břehy Itálie, jenomže to uplyne ještě hodně času. Navštívil jsem alespoň malou lodní kapli, v níž jsem se pomodlil, abych nalezenou antickou moudrost dokázal správně zpracovat, vysvětlit a přinést ji novému světu. V noci to s lodí docela houpalo, ale i to se dalo přečkat a v podstatě mne vlny ukolébaly ke spánku.

 

     Ráno jsem stále ještě pevninu neviděl, ale pouze širé moře. Usadil jsem se na palubě, zahleděl se do hlubin a rozjímal o starověkém Řecku, které už jsem nechal daleko za sebou. Bohové už jsou zase zpátky daleko na modrém Olympu, kam se žádný smrtelník nedostane, ale uvědomil jsem si, že mne ještě jeden neustále doprovází, o němž jsem se ještě nezmínil – Poseidon. Setkání s ním vyžaduje hlubokou meditaci, víru, trpělivost a hlavně se člověk nesmí utopit ve světě fantazie, což se mi nemůže stát, když jsem na lodi na mořském vzduchu (Urania). Nesmí tedy přestat věřit, že dopluje k cíli či vyloví nejhlubší poselství jako perlu na dně moře.

 

     Kdybys mi milý Poseidone, mohl poskytnout alespoň „záchranný kruh“, co bys mi daroval pro lidi, aby se mohla naplnit nejhlubší touha lidstva po vyrovnané společnosti, co by pomohlo demokracii a míru, čímž by myšlenka tří antických sloupů nezůstala pouhým snem a ideálem.

 

     Když v tom se najednou ve svém mořském voze objevil Poseidon v rukou držící svůj trojzubec, který mi věnoval s tím, že ho budu potřebovat. Chytil jsem ho a okamžitě jsem porozuměl, co mi tím chtěl sdělit. Ukryl jsem ho ve svých rukách a pak se zahleděl opět do moře, kam Poseidon zmizel stejně náhle jako se objevil. Byla to mocná zbraň Poseidonovy říše, která vlastně nemůže nikoho zranit ani ublížit. Byla to opravdu poslední tečka za tím, co pro nás bohové ještě mohli udělat a co nám dát.

Díky Poseidone a pozdravuj na Olympu.

 

     No, a pak jsem se již šťastně dotknul suchou nohou italské země a jako zázrakem pomocí cestovního pláště jsem se ocitl zpátky doma nad svým stolem s knihami o Řecku. Konečně jsem si mohl oddychnout a s úlevou říci: