Jdi na obsah Jdi na menu

Pochod Praha - Prčice 2009

POCHOD PRAHA – PRČICE ANEB CESTA ŽIVOTEM 

Trasa Karla Kulleho – 70 km
44. ročník – 16. května 2009
 
     Letos na jaře jsem si zvolil obdivuhodný cíl. Dorazit do Prčice z Prahy – Jižního města ze stanice metra Háje. Mám už za s sebou dvakrát cestu z Tábora, za kterou jsem obdržel červenou a světle modrou botičku. Bylo to sice pouze třicet kilometrů, ale díky tomu si u mne pochod získal velkou oblibu. Mnozí mi říkají, co na takové masové akci vidím a co si tím chci dokázat. Sám ani nevím, ale hlavní myšlenkou byla cesta, směr a cíl, což je potřeba i v životě. Pravda byl jsem trochu skeptický, že ujdu sedmdesátku a dorazím k cíli, a proto jsem myslel i na možnost návratu ze všech možných míst a pro jistotu si zjistil odjezdy autobusů a vlaků.
 
     Abych se mohl trasy Karla Kulleho zúčastnit, tak jsem už v pátek po práci musel vyrazit do Prahy, kde jsem si zajistil v Praze na Chodově ubytování, abych mohl být v pět hodin na startu. Říkal jsem si, že čím dříve vyrazím, tím lépe, protože budu mít dostatek času. Z Chodova jsem to měl na Háje asi pět kilometrů, takže taková malá ranní rozcvička před startem. Na stanici metra Háje jsem došel za deset minut pět, kde už stáli ve frontě další nadšení pochodníci – to ještě měli všichni dost sil. Zařadil jsem se do fronty, a jakmile na mne došla řada, tak jsem zaplatil startovné 30,- Kč a obdržel mapku trasy s pokyny.
 
     V 5:01 jsem vyrazil přes sídliště k Milíčovskému lesu, už od startu byla trasa dobře značená, a proto jsem nebloudil mezi paneláky a za chvíli jsem už byl v pražském lese a u rybníků. Asi tak po půl hodině jsem dorazil k tajnému punktu, kde jsem dostal první razítko a pokračoval dál. První kontrola hned za Prahou byla velmi nečekaná a trochu skryta ve tmě, ale naštěstí jsem ji neminul. Bylo totiž ještě velké šero kvůli černým mrakům, a proto jsem si mohl o východu Slunce nechat jenom zdát. „Hlavně aby nepršelo,“ pomyslel jsem si v tuto chvíli.
 
     Asi tak v 5:45 jsem vylezl z Milíčovského lesa, kde se mi naskytl pohled na Prahu a v šeru jsem uviděl sídliště Háje. Odtud jsem zamířil do Újezda. Jenomže to už však začalo drobně mrholit. Za Újezdem jsem podešel dálnici a přešel les, a pak se dostal do Průhonic, kde mne přivítala zámecká věž. Jenomže to už se spustil silný a vytrvalý liják, a tak jsem musel vytáhnout deštník. Pokračoval jsem dál ulicí k motelu a podél první části průhonického parku. Tam mne předhonili dva chlápci, úplně promočení. Nevypadali ani jako turisti a už vůbec ne jako zkušení pochodníci, protože neměli ani batohy, natož pak pláštěnky nebo deštníky. Nechápal jsem, jak se někdo může vydat na tuto cestu bez pořádné a důkladné přípravy. No, a to jsme ještě nic neušli. Asi tak v 6:30 jsem došel ke druhé části průhonického parku, která se prochází okolo dvou krásných rybníků Labeška a Bořín, kde byla pěkná vyhlídka, ale déšť stále neustával, a tak nebylo potřeba se v průhonickém parku déle zdržovat a pokračovat do vesnice Osnice. Měl jsem tady kvůli dešti docela krizi, promokli mi boty i ponožky a začalo se ozývat chodidlo pravé nohy. Takže první etapa cesty pro mne byla docela utrpením. V Osnici jsem si však všiml slečny jedoucí na jednokole, které má vlastně i Večerníček, a proto sklidila můj obdiv. Říkal jsem si, že umět jezdit na takovém kole je umění, hlavně v držení rovnováhy, a tak mne to trochu povzbudilo, i když bolavému chodidlu moc nepomohlo, a tak jsem šlapal dál. Mezi Osnicí a Radějovicemi bylo potřeba obejít staveniště dálnice. A tady začalo na cestách být pěkně mazlavé bláto (viz foto). Rozblácenou cestou plnou hlubokých louží jsem tedy došel do Radějovic, kde jsem si na návsi pouze všiml zvoničky, ale ani zde nebylo nutné se zdržovat a pokračovat do dál do Sulic.
 
     Cestou jsem viděl odhozenou celou fialovou sušenku DELI, o pár metrů dál celou housku, do které nebylo vůbec kousnuto a po dalších kilometrech na silničce postavenou celou nenačatou láhev s dobrou vodou. Asi se někdo přede mnou začal zbavovat svých zásob-zátěže, možná si říkal, že by se někomu ještě mohli hodit. V Sulicích jsem pak minul auto pohřební služby, i když po přibližně čtrnácti kilometrech, to bylo trochu brzy, pomyslel jsem si. Dále jsem prošel malou vesničkou Hlubočínkou a pak opět po rozblácené cestě lesem okolo Markvartova rybníka až do Dolních Požárů. A stále lesem až do Týnce nad Sázavou, kde jsem přešel železniční trať a most přes řeku Sázavu, z něhož jsem uviděl věž týneckého hradu. A nakonec jsem vyšel asi dvacet schodů. Nevím přesně, kolik jich bylo, ale v tu dobu mi to bylo úplně jedno. V místním kulturním domě jsem získal další razítko do sbírky, i moje mapa cestu přežila, i když byla vodou trochu poničená.
 
     Uchýlil jsem se k nejbližší volné lavičce nasvačit se, napít se, vyměnit ponožky, přelepit první puchýř a popřemýšlet, jestli vůbec půjdu vůbec dál. Popravdě řečeno měl jsem chuť sednout na vlak a jet domů. Nakonec jsem se však rozhodl, že půjdu dál. Možná mne trochu „nakopl“ jeden starší kolemjdoucí pán, který říkával, že to kdysi taky chodil, ale že dnes by to už jeho kolena nezvládla. Moje kolena i stehenní a lýtkové svaly by po těchto osmadvaceti kilometrech úplně v pohodě, až na to prvé chodidlo, a tak jsem pokračoval dál. Samozřejmě se k tomu připojilo i sluníčko. A hlavně měl jsem stále dost času chytit autobus v Neveklově v 16:10.
 
     A tak jsem opustil Týnec nad Sázavou, sice jsem si ho moc neužil, ale pro dnešek mi to opravdu stačilo. Za kulturákem jsem se vydal přes louku polní cestou do Chářovic. Za touto vesničkou se mi již začaly naskýtat nádherné pohledy na středočeskou krajinu a Neštětickou horu, kam jsem vlastně mířil, i když stále byla ještě daleko. Ale byla to aspoň dobrá motivace jít dál do Prčic. Dohonil mne jeden spolupochodník, tak jsem alespoň na chvíli nebyl sám a statečně jsem se s ním snažil držet krok. Řekl mi, že už jde „P-P“ popáté a že tentokrát z Prahy vyrazil, až v půl sedmé, což mne zase moc nemotivovalo. Když jsem si teď uvědomil, že jsem před ním ztratil jeho devadesátiminutový náskok. Asi půlhodiny jsem se s ním snažil držet krok, ale na silničce před Chřásťanami jsem jej začal pomalu ztrácet. A tak jsem mu alespoň pochválil jeho dobré tempo a chůzi, a pak mi už zmizel v dáli přede mnou. Někdy sandály mohou být vhodnější obuv než botasky nebo pohorky.
 
     Potom jsem dorazil do Chřásťan, kde jsem se u kapličky a místní hospody vydal vpravo, a na konci této obce jsem odbočil vlevo do lesa. Zde mne předhonil další spolupochodník Milan v zeleném maskáčovém kabátu a s pětkrát větším i těžším batohem, než jsem měl já. Vylíčili jsme si zážitky z cesty. Ptal jsem se, jestli mu není v tom kabátu horko a co si všechno nese v batohu. Odpověděl mi, že se do něho dala zima a že si především nesl šest litrů vody, ale že jednu už vypil a druhou odložil. Aha to byla určitě ta odložená láhev, kterou jsem viděl u Sulic, napadlo mne. Nakonec jsem však ani s ním nedokázal udržet krok, kvůli své zalepené pravé noze a tak mi za chvíli zmizel v lese. Musím si na příští pochod dát chodidla do lepší formy. Ale nedivil jsem se tomu, protože tříhodinový déšť, mokré boty a bláto na cestách člověku ubere hodně sil – věděl jsem však, že jsem v tom nebyl sám. V lese jsem potkal čtyřčlennou odpočívající partičku. Potom se ovšem cestička proměnila zase v mazlavé bláto, které dost klouzalo a tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách.
 
     Šťastně jsem dorazil do Černíkovic, kde jsem u jednoho místního statku odolal lákavé vůni bramboráků a pokračoval dál po silničce okolo Neštětické Hory k Neštěticím a hostinci Roháč. Hostina ani oběd se u Roháče bohužel nekonal, protože už je léta opuštěný, i když byla doba, kdy jej pochodníci hojně navštěvovali, ale ta už na dobro zmizela. Odtud jsem odbočil ze silničky nahoru do kopce po polní cestě, což byla pro moje nohy docela vítaná změna. Na kopci jsem byl odměněn krásným výhledem na Neštětickou horu, vesničku Chvojinek s kostelíčkem i bývalý hostinec. Svalil jsem se zde do trávy a začal konzumovat svoje zásoby s jídlem, abych byl zase o něco lehčí. Od kluků, kteří zde také odpočívali, jsem se zde nechal zvěčnit. To už jsem měl v nohách čtyřicet kilometrů a k cíli mi zbývalo dalších třicet. Kluci zde říkali, že už to v Neveklově balí a byl jsem stejného názoru, ale to jsem ještě nevěděl, co bude dál. Řekl jsem jim že autobus jede z Neveklova v 16:10. Rozloučili jsme se a pak jsem se vydal lesem z kopce dolů do Neveklova
 
     Asi tak ve 13:30 jsem dorazil do města ke třetí kontrole. Na začátku obce mi dva domorodci říkali, že je to k cíli ještě třicet kilometrů a že tento pochod je „pěkný masakr“. Kousek dál jsem viděl krásnou modrou tříkolku (viz foto). „To by se to jelo,“ říkal jsem si, ale bohužel jsem od ní neměl klíče, a tak jsem pochodoval dál po svých na neveklovské náměstí. Dostal jsem zde další razítko a odebral jsem se do místní cukrárny doplnit cukry a počkat si na autobus ve čtyři hodiny. Dal jsem si zde vídeňskou kávu, zákusek a rybízovou limonádu. Jenomže asi mne to sladké zase „nakoplo“, a proto jsem se po půlhodině rozhodl pokračovat dál do Kosovy Hory.
 
     Přešel jsem neveklovské náměstí a kolem kostela se vydal po polní cestě do Zárubnice a pak dále do Hůrky Kapinos, kde seděli u stolečku děti a za desetikorunu prodávali sušenky. Bylo to milé uprostřed lesů. Pokračoval jsem dál okolo vesničky Zádolí, kde jsme se opět potkali s Milanem, a tak jsem opět nebyl sám. Překvapilo mne, že byl zase za mnou, ale dozvěděl jsem se, že zatímco jsem byl v cukrárně, tak on byl na obědě v hospodě. Zapojili jsme se do hovoru a šli. Jenomže jsme přehlédli značku „P-P“ a dostali se na malou pěšinku mezi nízkými stromky. Naštěstí nás zastavil plot od lesní školky, což znamenalo, že tudy cesta určitě nevede. Tak jsme se opět vrátili, alespoň to bylo jen asi dvacet metrů. Vyšli jsme z lesa, přešli louku a potkali jsme partičku čtyř dalších pochodníků, tak nás bylo na chvíli šest. Opět jsem se statečně držel jejich kroku, a tak jsme společně dorazili do Strážovic. V lese za Strážovicemi mi unikli – holt nebyl jsem dnes ve formě. A tak jsem krátce posvačil na pařezu a pak dorazil do Suchdola, kde bylo připraveno malé občerstvení. Koupil jsem si limonádu a dostal jsem zde tajnou informaci, že letos je botička žlutá. Ze Suchdola jsem se vydal kilometr po silničce a pak odbočil polní cestou dolů do údolí a pak zase nahoru přes louku ke třem rybníkům s krásnými jmény: Poličí, Jelito a Klobása. Za posledním rybníkem jsem odbočil na silničku vedoucí do Luhů. V Luhách byla pěkná kaplička a kousek od ní jsem viděl sedícího spolupochodníka, který mi říkal, že jeho cesta už skončila a že už myslí na návrat domů. Popřáli jsme si šťastnou cestu a já pokračoval dál do Kosovy Hory. Sám jsem nečekal, že dojdu, až sem. Z Luhů jsem zamířil do kopce k poslednímu lesu a pak přes louku sejít kolem rybníku k nádraží v Kosově Hoře. Při sestupu jsem slyšel houkání vlaku a už jsem věděl, že ho nestihnu, což znamenalo pokračování v cestě. Dobelhal jsem se na nádraží asi deset minut po odjezdu vlaku.
 
     Krátce na to přiběhla na nádraží partička tří kluků z Jičína, kteří se mne ptali, kdy pojede nejbližší vlak, že musí skončit, protože jednomu prý otekla noha a bylo by riskantní pokračovat dál. S politováním jsem jim řekl, že poslední vlak odjel před čtvrthodinkou. Avšak navrhl jsem jim, že bude nejlepší dojít k poslední kontrole, nechat si dát razítko a zeptat se místních domorodců na nejbližší taxi službu, že se na ni společně složíme a odjedeme na vlak do Olbramovic. S potěšením to přijali. Došli jsme tedy na kosovské náměstí potvrdit si mapky, obešli jsme zdejší hospody a ptali se na dopravu. Povedlo se a za deset minut přijel taxík na náměstí. Taxíkář byl starší pohodový pán, který se hned rozpovídal. Vyprávěli jsme také naše zážitky z cesty, a proto nám cesta rychle utekla.
 
     Na nádraží v Olbramovicích kluci vystoupili z auta, jen já seděl dál. Touha dosáhnout cíle po ušlých šedesáti kilometrech byla silnější, než únava. A nakonec zvítězila. Požádal jsem řidiče, aby mne zavezl zpátky na trasu, alespoň pět až sedm kilometrů od cíle, že to přeci nemohu vzdát, když už jsem se dostal tak daleko. Rovnou do Prčice jsme stejně jet nemohli, protože příjezdové silnice střežili policisté a nikoho kromě místních tam nepustili.  A tak jsme dojeli, až někam k Jesenici, kde jsem zaplatil a nechal se vyložit. Celá okružní jízda do Olbramovic a zpět nás vyšla dohromady na 800,- Kč a mne samotného asi na 400,- Kč. Docela drahý „špás“, ale byl jsem rád, že jsem pomohl klukům složit se na taxík a také že jsem překonal svou únavu, a vrátil se zpátky na trasu.
 
     Zbývalo mi už jen nějakých sedm kilometrů a tak jsem vyrazil k cíli. Po nějaké době jsem v dálce uviděl sedlecké radary, o nichž mi paní v Suchdola vyprávěla, že až je uvidím, tak už jsem blízko. V Sedleci jsem si pak vyfotil žlutou věžičku, která ukazoval 20:30 a po deseti minutách bílou věžičku v Prčici, u níž byl cíl. Dostal jsem cílové razítko, žlutou botičku, suvenýr Karla Kulleho a tatranku. I když ve skutečnosti to jsou jenom památky, za nimiž se skrývá mnohem víc – jsou to zážitky, vesničky i lidi, s nimiž jsme se setkali nebo nás provázeli. Pochod Praha – Prčice má mnohem hlubší smysl. Je to vlastně cesta životem, která prověří naši vytrvalost a cílevědomost. Je to cesta lidskosti!
 
     Na prčickém náměstí jsem se ještě rozhlédl, zda neuvidím někoho známého z pochodu, ale nikoho jsem neviděl. A tak jsem se vydal na autobus do Heřmaniček, kde jsem nasedl do osobního vlaku na Tábor. Ve vlaku na mne už padla příjemná únava, ale věděl jsem, že musím ještě chvíli vydržet. V Táboře byl trošku problém vystoupit z vlaku a sejít i vyjít schody nádražního podchodu. Jakmile jsem stanul před nádražím, tak jsem uviděl autobus městské hromadné dopravy. Sebral jsem tedy poslední síly, abych ho stihl a nemusel čekat na další. Můj běh raději nebudu komentovat, protože pokud mne někdo viděl, tak by se musel asi smát, ale také by ho smích možná přešel, pokud by věděl, že mám v nohách sedmdesátku. Po dvaadvacáté hodině jsem byl doma, dal jsem si sprchu, ošetřil nohy a šel spát. Usínal jsem sice unaven, ale s příjemným pocitem, že jsem se na tuto cestu vydal, a že jsem vždy pokračoval dál, i když jsem to chtěl třikrát vzdát. A určitě vím, že příští rok chci jít zase a nezbývá, než si přát lepší počasí a bez deště.
 
     Zpracováno v Táboře dne 23. května 2009
 
Tomáš Vojta

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

XEvil will crash worldwide internet

(Mashahag, 12. 12. 2017 19:30)

Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!

Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.

krásné psaní

(Jana, 14. 9. 2014 13:20)

Dobrý den,také chodím pochod P-P,zatím jen z Tábora.Příští rok bych chtěla zkusit Prahu,pokud se mi povede někoho přemluvit.Proto jsem ráda,za Vaše hezké vyprávění,trošku mi přiblížilo trasu a určitě i pocity,co mě čekají:)

Re: krásné psaní

(Tomáš Vojta, 15. 9. 2014 18:24)

Dobrý den, děkuji za hezký komentář. Taky bych si aspoň ještě jednou pochod z Prahy zopakoval, akorát pro nás mimopražské může být trochu problém být v půl páté na startu, aby si člověk vystál pořadí. Čím dříve se vyrazí tím lépe, každá minuta dobrá. Druhý problém nastává v tom někoho "normálního" přemluvit na tak dlouhou trasu. Buď jsou to přílíš velcí "šílenci" - běžci, kteří z trasy nic nevidí anebo jsou pak tací, kteří to nezvládnou a v půlce to vzdají. Těch "průměrně zdatných" pochodníků je velmi málo. Když jsem tento pochod šel poprvé, tak jsem myslel na zadní vrátka a možnost úniku, ale netoužil jsem dojít k cíli a zvítězit, ale naopak to prožít, dojít co nejdál a něco z pochodu přinést těm, kteří to nikdy nepůjdou anebo inspiraci těm ktěří se o to také pokusí. Nejideálnější počasí je ani horko ani zima bez bláta a deště, ale to už si člověk nevybere, to je jen na vyšší moci. Hezký den Tom

Portrét

Statistiky

Online: 5
Celkem: 415414
Měsíc: 5245
Den: 193