Na radu olympských bohů jsem se vypravil do Delf poradit se s místní věštírnou o věštbě pro nový věk. Toužil jsem se setkat přímo s Apollónem i nějakou Pýthií, i když jsem věděl, že fyzicky je určitě nepotkám.

 

     Kráčel jsem stezkou po Delfském městě, nad nímž zářilo zlaté Slunce na modré obloze bez mráčků a rovníková doba vyrovnávala den a noc, světlo a tmu. Byla to tedy velmi ideální doba pro nalezení harmonického poselství a zároveň vyrovnané věštby.            

     Když jsem však dostoupal ke zbytkům Apollónova chrámu, kterému dominovalo šest mohutných antických sloupů postavené v pravidelném trojúhelníku. Chvilku jsem tam stál a díval se, a pak jsem porozuměl, co mi chtěl Apollón šesti sloupy sdělit. Šestka je číslem lásky stejně jako pátý astrologický chrám se znamením Lva, kterému tento bůh vládne a přináší světlo, lásku, tvoření a děti. Z jedné strany sloupy vytvářejí trojúhelník s mužskou energií a když stojíme na druhé straně, tak naopak vnitřní ženskou silou. Oba principy musí být vyrovnané, jinak dochází k neharmonii. Moc dobře jsem věděl, proč Apollónovy věštby byly nesmrtelné a sláva Delfské věštírny se dotýkala hvězd.

 

 

     Vystoupal jsem výš po cestě až k pokladnici Athéňanů. Sice tato budova byla prázdná, bez „pokladů,“ ale možná se v ní ukrývá další symbolické poselství – pouze bude potřeba najít „klíč“ k pokladu a věštbám.

 

     Každý kdo chtěl od bohů něco prostřednictvím věštby získat radu, pak jim musel přinést nějakou vlastní oběť. Když například králové chtěli získat radu, jak mít přízeň, lásku   a úspěch u svého lidu, pak se museli vzdát třeba svého zlata, vznešenosti nebo moci, aby mohli s pokorou získat radu od bohů.

 

     Anebo pokud nějaký herec chtěl mít úspěch u svých diváků, pak nejprve musel pomoci postavit v nějakém městě divadlo – třeba to které vidíme právě zde v Delfách.

 

    Zkrátka každý, kdo požadoval věštbu, tak musel mít nepaměti důležitou myšlenku:

 

 

     A samozřejmě to nemusely být jenom peníze nebo hmotné dary, ale i něco duchovnějšího, co se nedá koupit za peníze. Podobně jako jsem se vzdal desátého chrámu se znamením Kozoroha na začátku série těchto antických příběhů.

 

 

     Zamířil jsem také do Delfského muzea, abych spatřil onen záhadný předmět, jemuž se říkává „pupek světa“. Byl to úchvatný symbol, až na to, že to jako pupek opravdu nevypadalo, protože by musel vypadat jako díra a ne jako kopec. Přišlo mi to spíš jako zátka, špunt, něco co uzavíralo, zakrývalo nějakou trhlinu někde v zemi (např. studnu), odkud mohli vycházet výpary, které napomohli věštcům či Pýthiím dostat se do transu a poskytovat rady do budoucnosti. Na tomto předmětu byla znázorněna jakási ochranná „síťka“, což mohlo pomáhat, aby vnitřní energie ze země nevyprchala a byla jakousi duchovní ochranou, když se nevěštilo. Tehdy se kdysi dávno v Delfách nacházel střed antického Světa a delfské moudrosti. Kde se však bude nacházet střed našeho Nového věku? Myslím, že takové jedno opuštěné místo v lesích znám a vypadá opravdu jako dírka v matce Zemi, kam tajně chodím rozjímat.

 

 

     Konečně jsem stanul na místě, kde se kdysi dávno věštilo a tiše jsem se poklonil slavné Delfské věštírně, jejíž věštby se kdysi dávno dotýkaly hvězd, a proto se stala nesmrtelnou.

     Stačilo mi se jen podívat na tři sloupy, jak společně drží břemeno a daří se jim ho unést až do naší doby. Krátce na to jsem porozuměl tajemným symbolickým slovům moudré věštírny, a byl jsem moc rád, že si tajemství udržela až do roku 2013. Jedině tyto tři sloupy udrží velké těžké břemeno demokracie a tím i vyrovnané společnosti. Jeden sloup takovou zátěž nevydrží a přineslo by to pouze individuální jednostranné řešení, nikoliv univerzální a už vůbec ne sladký mír. Když by existoval pouze pravý sloup – levý nebo pravý, pak by vypadal jako obrácené „L“ takto:

 

 

 

     Jenomže tak velké břemeno by to neuneslo. Malá naděje se však ukrývá pouze v prostředním sloupu ve tvaru písmene „T“ – tajemství. Jenomže musí být přesně uprostřed, aby podepřel zátěž a vyrovnal těžiště. Prostřední sloup se nikdy nesmí spojit s pravým ani levým sloupem, protože v tom je jeho velká závislost. Jenomže něco takového dokáže pouze Athéna ukrývající se v místních olivovníkách. Uvědomil jsem si také, že každý sloup se musí stavět odspodu, takže ono tajemství s velkým „T“ se bude nacházet dole, nikoliv nahoře. Pod prostředním sloupem jsem objevil tajemný svitek s ještě tajemnějším poselstvím. Samozřejmě že se nejednalo o papír, ten by se tak dlouho nezachoval, ale jsou tu ještě mnohem tajuplnější možnosti. Usadil jsem se s ním ve stínu olivového stromu a v klidu jsem nad tímto poselstvím porozjímal. Po přečtení jsem se rozhodl, že toto poselství ukryji ve svém srdci, utajím ho jako svaté tajemství a odhalím ho až mnohem později, až tuto poslední věštbu z Delfské věštírny pořádně zpracuji.

 

     Následně jsem se zadíval do krajiny a uvědomil si, že místní hory, které toto posvátné místo chránily, tak tu byli i v dávných dobách, kdy se tu procházel Apollón, Athéna, Afrodita i Pýthie, které poskytovaly rady a věštby od bohů. Pocítil jsem tesknotu nad dobami, které se již nikdy nevrátí, ale byl jsem rád, že bohové jsou stále s námi daleko na modrém Olympu a že nyní držím v rukách, jejich antické poselství. Otázkou pouze zůstává, zda to jednoho dne bude k užitku lidem. Jen jedno už prozradit mohu, že se musím vypravit do Olympie, kde věčný oheň bohů prý stále ještě někde hoří.

 

Díky Apollóne, Athéno, Afrodito i Delfská věštírno

 

 

     Nezbývalo mi nic jiného, než Delfy opět opustit a přesunout se o kus dál z antiky do Středověku, navštívit klášter Svatého Lukáše, jehož atributem se stal okřídlený býk symbol duchovní vytrvalosti a pracovitosti. Bylo mi jasné, že abych splnil úkol a přinesl světu antická poselství od bohů, že budu muset hodně pracovat pro nebe a hlavně vydržet ve svém úsilí. Nebude to cesta jednoduchá, ale s plným odhodláním se mi snad podaří dotáhnout svůj tajný záměr až do konce. Věděl jsem, že bude potřeba spojit antickou moudrost s křesťanskou a přinést světu duchovní základ pro Nový věk Vodnáře. Akorát jsem nechápal, proč takový úkol nedali bohové raději někomu jinému, abych se mohl věnovat běžnému lidskému životu. Vím je to podivný příkaz od bohů, i když krásný a zajímavý – tedy pokud lidé mým slovům porozumí a pochopí, že se pouze snažím jako věštec slovy bohů přinést věštbu, návod ke stabilní, vyrovnané a zároveň svobodné společnosti. Nic víc, nic míň. Jenomže to bude ještě dlouhá cesta.

Díky Lukáši