Ocitl jsem se na dalším slavném místě řeckých Mykénách – „město bohaté zlatem“. Svědčila o tom i Mykénská pokladnice – byť už zela po staletí prázdnotou. Samozřejmě že jsem nečekal, že se zde bude ukrývat pozemské zlato, ale když jsem pohlédl směrem k obloze, tak jsem věděl, že se zde skrývá zlato nadpozemské, nebeské. Už kdysi dávno ten samý Hélios brouzdá po nebi a svými zlatými paprsky probouzí život – rok co rok. Pamatuje dobu krále Agamemnona, který toužil po slávě, moci, vítězství a bohatství. Možná právě z tohoto důvodu po něm zůstala posmrtná zlatá maska, která měla být po staletí památkou jeho touhou po zlatě.

 

     Jenomže maska sice ukazuje negativní vnější vlastnosti jako přetvářku – tedy jinou tvář, než jaký člověk doopravdy je. Ukrývá totiž odvrácenou stranu jako Měsíc své tajemství. Zobrazuje sice lidskou tvář, ale už neprozrazuje nic o srdci člověka a jeho myšlení. Tuto další antickou hádanku se pokusím odhalit při svém vstupu proslulou „Lví bránou“.

 

     „Agamemnon díky své vnitřní disciplíně dokázal sjednotit dva lvy, které proti sobě bojovaly v Mykénách o moc. Stal se tak prostředním sloupem, který spojil dva neslučitelné protiklady svou láskou ukrytou za tvrdou „skořápkou“ a silou, čímž přinesl Mykénám mír. Na druhou stranu získal i mocné dvojnásobné vojsko, čímž mohl útočit na neporazitelnou Tróju. I když marně, protože i Trojané měly velmi vyrovnané síly ve svém městě. V tomto případě nelze vítězství připsat ani Trójanům ani Řekům, ale pouze jako oboustranné fiasko. Vždyť ani Řeky nečekala po návratu žádná sláva ani vítězství, ale pouze smrt jako u Agamemnona. Dokonce i Odyseus ztratil všechny své muže, což bývá pro každého krále největší potupa a krom toho ztratil deset let života, které mohl využít smysluplněji na své rodné Ithace se svou ženou Penelopé. I když oba byli moudří a opět se shledali, tak ztracený čas už jim ani bohové nevrátili.“

 

     Trojská válka přinesla oběma stranám jen zkázu, ztráty, škody a zlo, ale coby se stalo, kdyby na svět přišel „Trojský Mír.“ Je to pouze pouhý sen a ideál, anebo stojí za to se o to v budoucnosti pokusit. I když jeden člověk ani společnost to nikdy nedokáže.

 

     Tuto otázku jsem si položil, když jsem se ponořil do temné mykénské chodby – do nejhlubší tmy.