Cesta bez cíle (6/13)

Dne 16. května 2015 jsem se vypravil na dlouhou pěší výpravu, která činila 43 kilometrů. Konkrétní cíl jsem stanovený měl – dosáhnout malého městečka ve středních Čechách. I když jsem se více zaměřil na cestu, než samotný cíl, jestli zde náhodou neobjevím nějaké drobné symboly pro další šesté poselství Kamene Moudrosti.

Po zakoupení mapy s pokyny pochodu na startu jsem se odebral ke břehům Jordánu, jehož vody byly klidné jako zrcadlo, v němž se nebeská modř odrážela i s bílou věžičkou. Pokračoval jsem dál přes Čekanice a Stoklasnou Lhotu do Chotovin. Nyní ještě všechny pochodníky provázela povzbuzující sluneční energie jako elektřina v telegrafních drátech, přičemž všechny Prčičany spojoval jeden jediný cíl. Cestou jsem si všiml nenápadného prvního křížku ukrytého pod velkým stromem uprostřed pole, a tak jsem se rozhodl, že je budu počítat. Prošel jsem kaštanovou alejí, jejíž květy zářily k modré obloze jako bílé svíce v měsíci lásky.

Přešel jsem dálnici u Chotovin, přičemž troubící a mávající řidič kamionu by určitě šel raději dneska s námi, než se řítit po nekonečném asfaltu. Zalezl jsem do lesů a vydal se směrem k Borotínu, přičemž jsem si nemohl nepovšimnout drobných modrých kvítků u cesty, které jsem „utrhl“ jen pouze pomocí svého fotoaparátu, čímž by pěkné počasí mělo vydržet a klidná cesta zůstat nerozbouřená.

Přešel jsem les i žlutozelené rozkvetlé louky a za nedlouho spatřil zříceninu Starého zámku u Borotína. Opustil jsem však tradiční třicetikilometrovou trasu a okolo borotínského rybníku zamířil směrem do Jistebnice. Občerstvil jsem se na kopci v Kamenné Lhotě, a pak pokračoval přes Smrkovské království, Křivošín a Nehonín. Cestou jsem počítal křížky u cesty a byl jsem zvědavý, kolik jich napočítám. Když jsem byl u sedmého, tak jsem pomalu, ale jistě začal chápat smysl a podstatu mučednické cesty – tedy lidí, kteří byli umučeni nedobrovolně jako oběti veřejné vraždy, nikoliv sebevraždy. Ať už to byly čarodějnice, o nichž jsem již psal ve svém předešlém příběhu, anebo o Židech, Temlářích, Artušových nebo Blanických rytířích. Ti všichni, i když jich na světě bývá velmi málo, mohou lidi učit božské moudrosti zakládající se na čtyřech posvátných živlech přírody, čtyřech hvězdách na tomto kříži, které uvádějí lidský život do souladu vesmíru i země. Stačí se jen pozorným okem rozhlédnout po jistebnické krajině.

„Mučedník je pouze moudrý učedník, který získává své učení od Boha a ze Světa, ale nezakládá ho pouze na svých vědomostech a zkušenostech, protože v tom není jeho síla k životu. Ta se ukrývá ve vzácné boží moudrosti a prozřetelnosti, která se dá nalézt jen díky božské inspiraci z nebe.“

Jistebnice

Konečně jsem dorazil do městečka Jistebnice, které je branou do místních vrchů, v němž se ukrývá i slavný „Jistebnický kancionál“. Dominantou tu je bílá věžička vyčnívající z údolí a hledící do krajiny, která jakoby střežila kašnu s Janem Nepomuckým. On také moc dobře znal tajemství mučednické cesty a její boží moudrosti. Jeho smeknutá čapka – symbol vyšší vzdělanosti – mi připomněla odhalené znalosti. Pevně jsem věřil, že i moje nasbírané střípky přírodní moudrosti budou jednoho dne odhaleny a chráněny křesťanskou vírou, která musí i nadále chránit všechny malé evropské státy a tím i celou malou Evropu. Stačí se jenom dívat přes černý Athénin šátek.

Minul jsem další křížky, až jsem došel do Zbelítova s kapličkou, jezírkem, růžovým stromem a pasoucími se ovečkami. Pokračoval jsem dál přes Hodkov a Slabov do Nadějkova.

Nadějkov

Před městem mne vítal Jan Nepomucký s čapkou opět nasazenou, že božské učení bude muset zůstat ještě nějakou dobu skryty pod čepicí aspoň do doby, než Kámen Mudrců bude dokončen. Velké Dílo nesmí být prozrazeno před dokončením. Zde však navíc svůj kříž držel zespoda, jakoby tím říkal, že moudrost od Boha nenajde ten, kdo se na něj dívá a hledí k Němu vzhůru, ale naopak ten, kdo se dívá dolů a jde do hloubky země a tím do podstaty věci. Došel jsem až na náměstí s kostelem Nejsvětější Trojice.

Místní oltář mi také něco velmi zajímavého připomněl:

„Nikdy se Bohu nedívej do očí, protože tak Ducha Svatého, bílou holubici, nikdy nespatříš. Nes svůj kříž, ať je jakýkoliv, lehce jako pírko a dívej se na svět jako na rajskou zahradu, z níž každý člověk přišel. A hlavně neztrácej naději.“

Z Nadějkova jsem zamířil vzhůru do mysticky tajemné krajiny v podstatě do nedotčené přírody – temné lesy a i osvícené louky sluncem – přes vesničku Boučí a Pohořelec. Až jsem se zastavil u křížku, který byl na této cestě již čtrnáctý jako dvanáct Ježíšových zastaveních plus ještě se třemi, z nichž to patnácté mne stále čeká dole mezi dvěma věžičkami. Zadíval jsem se z dálky na celý Sedlecko-Prčický kraj a věděl jsem, že jsem doma. Mlčky jsem si vzpomněl na naši českou hymnu, která dokázala Čechy probudit v nejtěžší době Temna, přičemž její smysl zůstává platný dodnes.

„Zkrátka a prostě žádné Las Vegas!“

Nezbývalo tedy nic jiného než seběhnout dolů, navštívit posledního tajného „punktovníka“ a pak vyrazit romantickou cestičkou s krásnými pohledy na dvou věžičkový cíl.

V Sedlci jsem se tiše zahleděl na českého bílého lva a zastavil se u Jana Nepomuckého se vztyčeným křížem, jakoby mi tím dával najevo, abych šel dál za tím, v co věřím. Žlutá věžička mi poskytla sluneční energii a naději, že dojdu k cíli, který mám na dosah, ale který ovšem žádným cílem není.

Teď už jen zbývalo přejít most, který je pomyslnou hranicí mezi dvěma obcemi, který střeží dva duchovní strážci Svatý Florián hasící vodou oheň, vášně a žízeň pochodníků, protože už mají cíl za rohem. Bez Něho by svět vyschl a byl vyprahlý jako poušť. A druhým strážcem opět Jan Nepomucký, který tu tiše stál i se svým tajemstvím, které nesmí být nikdy vysloveno, ale pouze nalezeno:

„TACUI“

„Jsou cesty, které nikdy neskončí, jsou bez cíle a nezastaví je ani smrt. Na tyto cesty se vydávají lidé, kteří jsou ve vlastní víře utlačováni, omezováni, ale přesto s nikým nebojují. Mají ve svém srdci mír, a proto jsou silnější a zůstávají na tomto světě na věky věků. Jsou to velcí mlčenliví strážci velkého tajemství, pro které jsou ochotni přinést největší oběti – třeba i svůj vlastní život.“

Jenomže památníček (botička) z pochodu je pouze drobný malý suvenýr na prožitou cestu, ale ještě to není můj konečný cíl. Existuje ještě jeden kámen, který sice není hojně navštěvovaný, i když kolem něho pochodníci spěchají na autobus a vlak domů. Nesmím ho však vynechat a aspoň na chviličku posedět na tomto kameni u rybníčku.

„Pod tímto kamenem se ukrývají tři posvátné předměty: kouzelný meč, štít lesklý jako zrcadlo a pár bot s křidélky. Pokud by se náhodou objevil nějaký „silák“, který by tento kámen dokázal sám holýma rukama odvalit a najít pod ním všechny tři relikvie potřebné na cestách, tak najde opravdový klíč k tajemství světa. Bude pak zdrojem inspirace jako pyramida postavená na špičku, v němž se ukrývá mnohem více vody, než ve všech třech pyramidách dohromady, ale samozřejmě i ty jsou v životě důležité!“

A s tímto závěrečným myšlenkovým poselstvím jsem šel dál, akorát už za jiným příběhem.

Zpracováno v Táboře, dne 23. května 2015

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz