Procházka Krajinou srdce

Byla sobota, 26. ledna 2015, v podstatě klidný, tichý, pochmurný a šedivý den. Ideální čas na další duchovní výpravu do hluboké Krajiny srdce ve skalnatém údolí řeky Lužnice. Právě zde se velmi rád procházím a při klidné chůzi medituji o životě, světě i posvátných tajemstvích. Je to klidný kraj, který miluji a nacházím zde božskou inspiraci pro svou přírodní filozofii i magickou tvorbu. Cítím zde blahodárnou léčivou energii, která tu ozdravuje naši duši zatíženou pozemskými starostmi i strastmi. Nachází se zde mnoho kamenů, které tu stojí jako mlčící strážci starých časů a u nichž tiše medituji. Kameny jsem vyfotografoval a některé také pojmenoval, abyste k nim měli snazší cestu, až tato místa třeba půjdete někdy taky navštívit a rozjímat o smyslu života.

Stezka kamenů prochází hlubokým skalnatým údolím v těsné blízkosti řeky Lužnice po jejím levém břehu z Čelkovic až k Příběnickému hradu. Trasa činí přibližně devět kilometrů a bývá moudré vyčlenit si na výlet klidně i celý den, abychom se mohli v klidu zastavovat, odpočívat, čerpat energii a přemýšlet o světě. Byla by velká škoda „krajinou srdce“ rychle proběhnout a nevychutnat si krásy, které tento kraj nabízí.

Svatá Anna

Z hory Tábor, starého města, jsem sestupoval k řece Lužnici hradební stezkou, kudy kdysi dávno chodívali táborští pro vodu. Cestou jsem pochopil, že mne dnešní den nebude provázet Bůh ani žádný Svatý, ale naopak bohyně a svatá Anna. V Boha už věřit nepotřebuji, protože o jeho existenci už nepochybuji a vím o Něm, a proto mi nezbývá, než hledat a uvěřit v měsíční bohyni Héru a stříbrnou Pannu Marii v jedné osobě. Snad mi právě zde Svatá Anna pomůže a vyslyší moji prosbu.

Granátová skála

V kamenech se ukrývá velká síla, ale jen moudrý člověk může správně porozumět a dát mlčícímu kameni jméno i duši. Stejně jako sochař vytesá sochu, čímž vytvoří trvalou hodnotu. A právě v této myšlence se ukrývá jediné opravdové tajemství Kamene Mudrců. Dobře ukryté jako červené granátové srdce v hloubi tvrdé skály – a to za chladným pevným kamenem.

První kámen

Přešel jsem na druhou stranu řeky Lužnice do Čelkovic a vydal se k prvnímu kameni, který tu je pomyslným mezníkem mezi civilizací a nedotčenou panenskou přírodou nacházející se pod Stříbrnou skálou.

Stříbrná skála

Tuto skálu jsem si pojmenoval podle bývalých stříbrných dolů, které se zde nacházely, protože právě stříbro je symbolem Měsíce, ženy, Panny Marie, bohyně a světice. A také atributem vody jako místní Eleonorská studánka, která tu denně po celé roky i staletí vyvěrá na povrch jako láska pozemská, fyzická, které se člověk může dotknout, omýt a napít. Avšak stejně tak existuje láska nebeská nacházející se nad tímto údolím v klokotském klášteře a která je neviditelná a tajemná, přičemž souvisí i s neposkvrněným početím a předává se tajnou cestou bezdotykově.

Strážní věže

Nad studánkou se vypínají dvě Strážní věže, které tu svou duchovní silou střeží Bechyňský most a cestu k městu Tábor. Stojí tu jako dva osobní strážci chránící velké tajemství této hluboké Krajiny srdce.

Táborská skaliska a rozházené kameny

Došel jsem k jezu, nad nímž se vypínají Táborská skaliska a kolem nich jsou volně položeny kameny jakoby je tam „někdo“ jen tak rozházel. Jemně zelený mech kontrastuje s hnědým kobercem popadaného listí. Nad těmito skalisky již bdí blahoslavená klokotská Panna Marie na půlměsíci chránící poutníka na cestách do temných hlubin své krajiny srdce jako stříbrná lucernička s malým zlatým plamínkem samotného Boha.

Vztyčený památný kámen

Pomalu jsem došel k uměle vztyčenému kameni, do něhož se zapsaly lidské ruce na památku táborského rodáka, který se tu již proměnil v kámen a dodnes tu stojí již od roku 1882.

Vím, mnoho lidí si řekne:

„Vždyť je to jenom obyčejný kámen. Jenomže tu stál stovky či tisíce let a za tuto dobu kolem něho prošlo mnoho lidí, kteří se u něho na chvíli zastavili a přenesli do něho svou energii či myšlenku. Škoda jen, že kameny neumějí mluvit. Myslím, že by měly, co vyprávět. Skrývá se v nich nahromaděná silná energie, která může být vnímavým člověkem pocítěna a třeba se mu podaří v nich zanechat vzkaz pro příští generace. Síla Univerza (Světa) se ukrývá uvnitř nás i v kamenech, a pokud ji v sobě objevíme, tak i neživé věci můžeme vdechnout duši.“

Kamenné srdce

Cesta mne dovedla až ke kamennému srdci, což mi připomnělo, že srdce musí být vždy uprostřed jako střed – doprava se rozvíjí vnitřní síla rozumu a doleva pak se nachází cesta lásky. Každé srdce, v němž je ukryt mír, tak musí být chráněno za pevným kamenem, skálou, nikoliv pod křehkou skořápkou. I člověk, jehož srdce je pevné jako bohyně Athény, ale být křehké a zranitelné jako sklo, tak může vítězit v každé bitvě, protože mu nejde o vítězství, ale o Něco mnohem většího, zajímavějšího a smysluplnějšího.

„Žádné lidské srdce není ze zlata, stříbra ani kamene, ale naopak je křehké a zranitelné jako sklo. Proč se o srdce v životě tak bojuje? Aby bylo dosaženo vítězství v lásce a nalezení zdánlivého klidu? A přesto mír v srdci jen málokdo najde, protože se nachází v hlubokém skalnatém údolí, kterým protéká řeka lásky jako voda v klidné i bouřlivé Lužnici.“

Odpočinkový kámen

O kus dál jsem v tichosti poseděl a meditoval na kameni u cesty, který připomíná kamennou stoličku. Pro poutníka je to ideální místo nabrat další síly jít dál do ještě větších hlubin Krajiny srdce.

Poustevníkova skála a kameny

Pouze poustevníci a druidové – tedy lidé vyhledávající tichou samotu v lesích a přírodě, dokáží z hloubi svého srdce přinést čisté myšlenky, nápady, rady a ukázat správný směr někomu v nouzi. Stačí jim k tomu velmi málo – jen malá stříbrná lucernička se zlatým plamínkem uvnitř. Stejně tak jako měsíční bohyně Héra přijímá světlo od Boha Hélia a ukazuje cestu větším i menším hvězdičkám mezi temnými mraky.

Smaragdové kameny

Dorazil jsem k dalším kamenům porostlé smaragdovým mechem a vytvářející úkryt jako jeskyně či střecha před deštěm. Nachází se tu jeden kámen – pyramida, kterou nevytvořily lidské ruce, ale sama příroda a čas.

Pyramidy jsou zednářským symbolem všech stavitelů – tedy lidí, kteří touží a chtějí něco postavit nebo dokázat. Avšak postavit pyramidu na špičku umějí jenom druidové, přírodní filozofové a alchymisté. Tedy všichni ti, kteří si umějí zachovat skromnost, pokoru a lásku k přírodě, aniž by zatoužili po vítězství, úspěchu, slávě či mocném (vyšším) postavení.

Tajemství pyramid

„Společnost lidí vypadá (nebo by spíš měla vypadat) jako tři odlišné pyramidy se třemi různými hieroglyfy. Zobrazující tři mocné síly, které umožňují každému člověku zvítězit, uspět v životě a každá má své skryté tajemství.“

„Existuje však ještě jedna pyramida, která pyramidou není a nikdy nebude, protože je postavená na špičku. Jmenuje se Sfinga, ve které se skrývá zdroj božské inspirace a bez ní by žádná pyramida nestála.“

„Avšak mezi pyramidami s vrcholem ke Slunci a obrácenou pyramidou postavenou na špičku směřující k Zemi už nic neexistuje. Pouze vyprahlá poušť, která se nanejvýš může proměnit v písečnou bouři (nepřehledný chaos a ničení), čímž zmizí moudré Pyramidy i Sfinga.“

Domečkovo zátiší

Odpočinul jsem si pod skalním převisem, zvaným Domečkovo zátiší, které bylo pojmenováno po turistovi Janu Domečkovi, který se zasloužil o vybudování turistických příběnických cest. Stále jsem šel hlouběji a hlouběji do Krajiny srdce stejným směrem jako teče voda v řece Lužnici. Pokračoval jsem dál okolo dalších kamenů. Porozjímal jsem na „kameni s vyhlídkou na řeku“, pozdravil „sedícího zkamenělého mnicha“, pokračoval jsem dál okolo „smaragdové stěny“, „jeleního skoku“, „velkého balvanu“ a „poustevnické kaple“. Došel jsem až k lávce přes Lužnici v místě, kde kdysi stával starý mlýn a později i dřevěná restaurace Harrachovka. I když dnes už zde zůstaly pouze tři kamenné schody, pár zbylých zdí, stará studna a malý vodopád.

Tajemný Kámen Mudrců

„Spočinul jsem chvíli na lavičce, kde jsem na stůl položil svůj malý Kámen Mudrců a Velké Dílo alchymistů. Zadíval jsem se na neobvyklý černý kámen, který ve dne září zlatem jako Slunce a v noci se třpytí stříbrem jako Měsíc. Sice tento kámen není nejdražší, ale pouze nejvzácnější mezi všemi drahokamy i prostými kameny celého Světa. Je velmi ojedinělý, a proto i velmi vzácný, a má miliónovou hodnotu a možná ještě větší. Odhadnout jeho cenu by bylo asi tak těžké jako změřit velikost vesmíru nebo spočítat všechny hvězdy.“

„Chvíli jsem uvažoval, jestli někdo z lidí porozumí jeho božské moudré filozofii a pomůže lidstvu přejít pomyslnou lávku k novým břehům. I když zůstává otázkou, který břeh je lepší? Když oba tvoří hranici jedné velké řeky! Anebo tento Kámen Moudrosti zůstane i v novém věku pouhým tajemstvím a legendou.

Smaragdové moře

Prošel jsem kamenným smaragdovým mořem, čímž mne čekala další část sedmikilometrové cesty, která už bude menší, osamělejší, tajemnější, hlubší a bez civilizace. Zkrátka místa kam člověk rád uniká – hlouběji do Krajiny srdce.

Pokračoval jsem tedy dál úzkou pěšinou po proudu řeky Lužnice, přičemž začalo drobně chumelit a tak se i zelené kameny proměnily v bílé. Cestou jsem uvažoval, proč každá hvězdička touží mít největší jas a záři. Když stejně žádná nedosáhne velikosti Slunce a nakonec stejně všechny zhasnou, jako roztají sněhové vločky.

Krátce jsem se zastavil u Kvěchova a Matoušova mlýna, přičemž jsem na ně hleděl z kamenných strážných vyhlídek přes řeku.

Bludný kámen

Dlouho se již neobjevil žádný kámen, který by mi přinesl inspiraci, a tak jsem kráčel lesem, až se najednou jeden objevil. Pojmenoval jsem si ho jako „osamělý bludný balvan“. Ale věděl jsem, že ani zde v Krajině srdce nezabloudím a dojdu nakonec svého dnešního poselství. Vždyť ve své kouzelné brašně nesu „Kámen boží moudrosti“. A navíc se nacházím pouze v údolí, nikoliv na vysoké hoře.

Tunel ve skále

Dostal jsem se až k tunelu, na jehož konci se objevilo světlo a s ním i malá naděje na úspěšnost této cesty. Jak úctyhodné malé velké dílo uprostřed lesů a v hlubokém údolí, že poutník nemusí horu nebezpečně přelézat, ale projde jí skrz černou tmu.

Příběnická skála

Nakonec na poutníky čeká poslední překážka – mohutná příběnická skála. I když dneska její překonání není žádným velkým problémem, jelikož se dá snadno obejít suchou nohou. A staré polorozbořené hradby už žádný strážce nestřeží a pouze tiše hlásají dávnou zašlou slávu městečka Příběnice.

Vystoupal jsem vzhůru k hradu, abych se rozhlédl dolů do údolí řeky Lužnice. Byl jsem u cíle a nyní mi už jen zbývalo vyřknout závěrečné poselství z Krajiny srdce. Jenomže mne nic nenapadlo, a tak jsem poklepal na kouzelnou brašnu a vytáhl z ní kouzelné zrcátko.

Kouzelné zrcátko

„Zrcátko prozraď mi, prosím tě, který ze tří velkých věků je nejmoudřejší? Starověký, Středověký nebo Novověký?“

„Žádný není nejmoudřejší, každý má svou vlastní odlišnou moudrost. Jedině krásná moudrá Atlantida byla, je i bude nejmoudřejší, a všechny tři věky jí jsou plně podřízené. I když je nejmenší, nejzranitelnější a nejzáhadnější! A přesto její moudrost je tak veliká, že obsáhne celý náš svět! Je to jedině Atlantida – velká matka všech tří věků!“

Z hradu jsem sestoupil na silničku, čímž mi nezbylo než opustit atlantský svět přírody a vrátit se opět do civilizace sepsat své druhé poselství z „Krajiny srdce“.

Zpracováno v Táboře, dne 11. února 2015

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz