Tajná kostelní linie (9/13)
TAJNÁ KOSTELNÍ LINIE (9/13)
V pátek, 29. května 2015, jsem se vypravil na táborskou noc kostelů, zpočátku jen tiše rozjímat a možná i odhalit chrámové poselství.
Vyrazil jsem v 18:00 za deště, který mne však neodradil. Ovšem mezi tím se ukázalo sluníčko, které spolu s vodou vytvořilo nad Jordánem krásnou dokonalou duhu. Objevilo se tak zajímavé boží znamení, tedy spojení mezi nebem a zemí, a most mezi ohněm a vodou.
Farní sbor církve Československé husitské
První kostel jsem navštívil v Bílkově ulici, přičemž jsem uvnitř pochopil, že jsem úplně na začátku kostelní linie. Připomněla mi to tu místní kamna, která jsou neobvyklým symbolem v kostele a na jejichž krbových dvířkách byla dvě písmenka Alfa a Omega. Tento prostý chrám je Alfou – první v řadě. Vždyť se nachází na začátku, na východě a velmi blízko symbolu ohně u památníku Mistra Jana Husa.
Farní kostel církve Československé husitské
Vydal jsem se dál hlavní ulicí za Sluncem, Bohem, přímo na západ za druhým kostelem s velkým kalichem na vrcholu věže. I když jsem věděl, že to není Svatý Grál, protože ten je stříbrný a ukrývá se v temnotě jako Madona ve skalách. Vyslechl jsem si komentovanou prohlídku o tomto druhém novověkém chrámu a tiše se pozdravil s pěti mýtickými postavami – Ježíšem, Mistrem Janem Husem, Janem Žižkou, Janem Amosem Komenským a Petrem Chelčickým. Pět osob a kostelů jako hvězd nad hlavou Jana Nepomuckého. Získal jsem zde i malou indicii o uhelném kameni a začal přemýšlet, kde by mohl být ukryt. Usoudil jsem však, že v žádném kostele schovaný nebude, protože by to bylo moc jednoduché a někdo by ho už dávno odhalil. Co by s ním asi nálezce udělal? Předal by ho světu nebo ho opět raději zahalil rouškou tajemství? No, v každém případě musí být ukrytý na velmi dobrém a bezpečném místě, kde ho nikdo hledat nebude.
Kostel Proměnění Páně na hoře Tábor
Pokračoval jsem dál na Žižkovo náměstí k největšímu táborskému kostelu. Když v tom jsem mezi budovou radnice a kostelem uviděl písmenko „V“ a uvnitř se objevila silueta rytíře, jak svou zlatou vlaječkou udělal díru v mracích, z nichž vytrysklo nebeské zlato. Rytíři střeží hrady, opevněná města i tajemství. Dnešní noc se objeví velké tajemství světa a člověk, který ho odhalí, tak bude jeho velkým strážcem. Když jsem se však zadíval nahoru na oblohu nad velkým chrámem, tak jsem porozuměl, že ještě uplyne mnoho vody v řekách, než velké dílo bude dokončeno.
Když jsem se uvnitř zadíval na hlavní oltář, tak jsem si uvědomil, že velké tajemství je střeženo mečem a uzamčeno klíčem. Rozluštit ho může pouze člověk prostého ducha, který nečte v Bibli jako v knize, ale čte jí a chápe jí jako Písmo Svaté všude kolem nás. Pouze člověk nejprostší dokáže porozumět velkému božskému Slovu. Ježíš pak měl být pouhým prostředníkem mezi posvátnou Tórou a křesťanským učením.
Na postraních oltářích jsem si všiml stříbrného poháru, který se nachází vždy vlevo, jak je zobrazeno na kazatelně. Dalším symbolem byly přesýpací hodiny odměřující čas, které poukazují, že čas strážce tajemství i každého člověka je na tomto světě omezen, a proto jej nesmí ztrácet malichernostmi a nedůležitými záležitostmi. Zároveň však prozrazují, že času je vždy stále dostatek. Třetím symbolem se zde skrývala koruna pod nohou sošky, tedy nikoliv na hlavě, což vytváří dobré místo pro uschovávání všech malých i velkých pokladů. Ve tmě a propastech nikdo nic hledat nebude, protože tam se bojí vstoupit každý král, kardinál i prezident. Čtvrtý symbol byl zlatý kříž nad hlavou, což znamená, že víra musí být nezbytně víc než světská moc.
Klášterní kostel Mikuláše z Husi
Došel jsem ke čtvrtému kostelu, nad nímž září ještě zlatý svit Luny, protože ještě bylo světlo a Slunce stále ještě vládlo, i když už jí předávalo svou vládu nad nočním světem. Ve středověku to byla krásná čistá Panna Marie stojící na kouli a nad hlavou jejich dvanáct hvězd prozrazovalo dvanáct hvězdných znamení a měsíců v roce, jimiž každý rok prochází.
Tento kostel spojuje dva světy – denní a noční. Světlé nebe i temnou zem – lze totiž vystoupit nahoru ke stropu kostela, kde se nacházejí staré varhany a naopak také sestoupit do podsvětí, říše mrtvých a krypty. Hlavní oltář poukazuje na další spojení – mezi Bohem a člověkem, dále mezi křížem a pohárem, tedy mezi mužem a ženou, láskou nebeskou a pozemskou a vznešenými pozemskými cíli a tvrdou realitou. Být otevřen nebi, víře a mluvit božím Slovem, a na druhou stranu tiše uzavřen ve svém srdci, podvědomí a skrývat své tajemství.
Všiml jsem si zde také zlatého zářícího trojúhelníku s okem – symbol Boha, Slunce a přirozeného světla – úspěchu a radosti. Chyběl mi tu však druhý stříbrný trojúhelník postavený na špičku. Není tu totiž fyzicky, ale pouze duchovně, neviditelně. Jde o cestu hloubky, ne výšky. Ukrývá se mezi hvězdami a není přirozeným světlem. Prošel jsem se celým kostelem, zaposlouchal se do duchovních kněžských zpěvů, a když jsem kostel opět opustil a ponořil se do ponurých táborských uliček, tak Luna už byla opět ve svém čarokrásném stříbrném šatu a ukazovala mi svým stříbrným lukem cestu temnou nocí. Symbolizovala totiž písmenko „D“.
Filipojakubská kaple
Vyrazil jsem ještě ke kapli Svatého Filipa a Jakuba, i když jsem věděl, že nepatří do kostelní linie. V Táboře se totiž nacházejí dvě kaple, které pomyslnou čáru pěti kostelů rozdělují. Jedna symbolizuje smrt a druhá nemoc. První je tedy níže, hlouběji v zemi, ale i tak jsou obě pouze malým chrámem pozemským.
Tato kaple je vyloučena z kostelní linie, hned ze tří důvodů:
- Je to kaple, nikoliv kostel.
- Spojuje se zemí, nikoliv s nebem, protože je hřbitovní.
- Kostelů v táborské linii se nachází pět – tedy stejný počet jako je hvězd nad hlavou zdejšího Janou Nepomuckého.
Klokoty
Byla už úplná tma, a tak jsem se vydal ztemnělou křížovou cestou k baroknímu klášteru Klokoty s kostelem Narození Panny Marie. Šel jsem za stříbrným svitem Luny, která prosvěcovala temné mraky. Přičemž se na konci temného alejového tunelu vynořil osvícený chrám se svými deseti věžemi uspořádanými jako hvězdná rodina, jímž vévodí Panna Marie na obraze i na obloze třpytící se stříbrem díky darovanému zlatu od Boha. Oltář s Pannou Marií již nebudu analyticky rozebírat a podruhé se o něm rozepisovat, protože jsem tak již učinil a odhalil ve svém středověkém táborském poselství. A tak jsem se jí alespoň tiše poklonil a poděkoval, že mne na mých cestách vždy šťastně a úspěšně provází ve všech dvanácti měsících – hlavně v těchto poslední čtyřech letech. Vstoupil jsem do kostela mezi hrstku přísedících věřících a zaposlouchal se do krásných zpěvů, a proto jsem zůstal až do závěrečné modlitby. Když jsem vyšel ven, mlčky jsem se zadíval na svůj uhelný kámen a pohlédl vzhůru na nápis:
„Věčný klid a mír.“
Jenomže jsem pochopil, že je tu chyba. „Mír totiž nad bránu věčného klidu nepatří, protože ten by měl být nad vchodem do kostela. V něm totiž lidé hledají mír v srdci a ztišení od rušného světa i života plného boje. Pouze kostely a kaple jsou malými archami, v nichž se nachází velmi cenné duchovní bohatství a největší lidská hodnota, která v reálném světě v podstatě vůbec neexistuje. Dá se totiž snadno rozbít, je křehká a zranitelná jako sklo!“
Zpracováno v Táboře, dne 25. června 2015
Tomáš Vojta
