UPÍŘÍ TAJEMSTVÍ

Nastal pátek třináctého, dne 13. listopadu 2015, ideální čas pro lovení upírů a hledání upírského tajemství. Vyzbrojil jsem se zrcátkem a růžencem – pořízeného ze svaté půdy milevského kláštera, přičemž jsem věděl, že mne zcela jistě ochrání před černou magií, a tak jsem v klidu a pohodě mohl odjet do Českého Krumlova. Ubytoval jsem se na okraji historického centra u řeky Vltavy pod Svatým Duchem – Křížovou horou, kam jsem měl namířeno v neděli.

Ráno jsem vyrazil pátrat do města po krumlovských symbolech, i když jsem věděl, že to bude cesta klikatá jako písmenko „S“, které tu řeka vytváří. Věřil jsem však, že mne dovedou k nejtajemnějšímu tajemství. Hned před vstupem do města jsem si všiml nápisu a dvou slov „kámen“ a „písek“, a tak jsem věděl, že hledání začíná jako v kamenných horách a vyprahlé poušti. Krátce jsem se zastavil u židovské synagogy. Mlčky jsem se dotkl své malé hvězdičky u srdce a zadíval se přitom na velkou hvězdu na vrcholu věže s šesti zlatými kouličkami. Akorát ty na pyramidě postavené na špičku by měly být stříbrné.

Prošel jsem podzimním městským parkem a zamířil k mostu přes Vltavu, který střežil Jan Nepomucký. Vypadal tu, jakoby spal: Že bych vstupoval do spícího zakletého města, z něhož upírská pozemská moc vysávala duchovní energii?

Přešel jsem tedy most a zamířil ke kostelu Svatého Víta. V potemnělém chrámu jsem objevil tři růžence, ale raději se spolehnu jen na ten svůj vlastní. Dále jsem si všimnul otevřené a zavřené knihy, přesýpacích hodin a poháru s ohněm. Velké tajemství musí být správně přečteno a ukryto, než nastane vhodný okamžik ho odhalit, aby tiše vzplálo jako Svatovítský oheň, který právě teď hoří nad střechou chrámu, aby svou září a jasem zalil celé upírské město i mocný opevněný zámek.

Dalším mým objeveným symbolem byla krumlovská růže – pěticípá v pěticípé – jedna směřuje láskou k nebi, druhá k zemi, což moudrému rytíři přináší nezranitelnost jako jeho brnění. Akorát toto tajemství se musí před upíry ukrývat a uzavřít jako poupátko této květiny lásky.

Z vyhlídky jsem se zadíval na zámek a uvědomil si, že pokud světská věž má být velká a silná, pak musí být napájena láskou nebeskou menší duchovní věže, protože jinak by se mohla zřítit.

Zazděné okénko symbolizuje upírskou duchovní slepotu a okap v podobě draka chrlení ohně, vášní, boje a zloby, ale zároveň i vody, utopení se ve světě fantazie, iluzí, smutku, nostalgie. Dva nesmiřitelné živly, které proti sobě bojují.

Došel jsem k řece, odkud se nad městem vypínal mocný zámek na nepřístupném skalním ostrohu chránící městečko. Odsud ze zdola vypadal, jakoby běžnému smrtelníkovi nechtěl odhalit své mocné tajemství, která střeží mocná upírská síla. Vypravil jsem se tedy do jeho nitra, a proto jsem musel překročit most s jeho pro mne již známým strážcem a důvěrným rádcem, který na rozdíl od jiných soch měl na krku pověšené dva křížky, růžence. Jeden byl blíže k hlavě a druhý k srdci. Oba přesně v polovině hrudi, tedy tam, kde se nachází rovnováha mezi láskou nebeskou a pozemskou, což přináší mír mezi oběma neslučitelnými protiklady.

Zastavil jsem se u Panny Marie s Jezulátkem a třemi korunovačními klenoty střežící velké tajemství jako její modrý šat posetý hvězdami. Je opravdu demokracie symbolem moci, vítězství a slávy, anebo si v ní mají být všichni rovni a svobodní, kde nikdo nebude chtít být větší než ten druhý? Vypadá to však jako velký ideál, krásný sen, než jako skutečnost. S touto svou myšlenkou jsem vystoupal po zámeckých schodech do upírského zámku, v němž jsem doufal, že objevím tajemství ukryté v temnotě. I když jsem věděl, že budu muset překonat železnou mříž plnou pavučin. Pochopil jsem, že zde by se mohl každý člověk cítit stejně jako černá smutná volavka lapená ve zlaté kleci anebo jako slunce za mrakem.

Dokonce i na zámeckou zahradu se snesl již smutný podzimní čas, který nabádá člověka k nostalgickým úvahám. Obešel jsem jezírko, v němž už rákosí šustilo svou hnědavou barvou, protože voda nestačí k životu, a tak bez slunečního svitu to taky nikdy nepůjde. I hnědé listí připomínalo, že bujnou živou přírodu vysává nezadržitelný a neúprosný upíří podzimní čas, který přináší proces stárnutí a pomalou smrt – jako v hororových filmech upíři svými zuby svou oběť.

 Krev je životní energií vycházející ze srdce jako pozemská láska, která se vytrácí postupem času, což bývá nejstrašnější upír na světě, kterého se všichni bojí. Avšak pouze na lásce nebeské si žádná upírská síla nepochutná, a proto bývá moudré mít svůj růženec, kříž a svatou knihu, protože bez těchto křesťanských relikvií nikdo před upíry nevyhraje. Raději než být kočím zlatého kočáru nebo dostavníku, tak raději budu doprovázet Velký černý vůz se sedmi stříbrnými hvězdami, protože na „pohřebák“ si nikdo nedovolí vystřelit – pokud to tedy není hlupák.

V parku pobíhala spousta černých drobných stvoření, které svými ostrými tesáky dokáží překousnout i dřevo. A tak jako hbité veverky by se měl každý připravovat na zimu, která je symbolem stáří a smrti. Nejlepší tedy je být jako moudrá Persefona a v době ohrožení či nebezpečí se uchýlit do ústraní, temnoty a nevystavovat svůj život příliš na výsluní. Až přijde správný okamžik, tak se opět svět probudí k novému životu a získá opět sílu přírody. A kdoví, třeba se s ním probudí i blaničtí rytíři, až bude lidem nejhůře v době duchovního Temna.

Vstoupil jsem dovnitř zámku do hradního muzea, kde jsem objevil truhlu s mincemi, mocné zbraně, vzácné duchovní relikvie, porcelánové nádobí, šperky…, ale všem těmto historickým pokladům chyběla jedna jediná věc – ŽIVOT spojený s tělem i duší. Všechny tyto věci jsou mrtvé, bez života, protože pohyb se z nich již vytratil. Energie z nich tak už byla vysána nekompromisním časem a upírskou silou, které jednoho dne všechno živé podlehne. Na jednom obrazu mi však svitla malá naděje v podobě barevné duhy, která jasně kontrastovala mezi dobou bouře a jasné oblohy, což mi dalo jistotu, že se mezi láskou nebeskou a pozemskou objeví most, který spojí dva neslučitelné protiklady – byť jenom na krátký okamžik.

Dokonce i zrcadlo je vždy chladné, prázdné a mrtvé, pokud se do něj nikdo nedívá. Spousta návštěvníků okolo tohoto magického předmětu pouze rychle proběhne za dalšími vystavovanými předměty, jakoby se báli se do něho podívat a uvidět v něm živou bytost, která není skutečná, ale jen duchovní nebeská.

Zašel jsem si odpočinout do místní kavárny na šálek kávy, kde jsem se posadil do koutku ke starým kamnům, prostě jen zklidnit a zpracovat myšlenky, dojmy, aby mi neodlétly, a tím se připravit na temný upírský večer a noc.

Oheň Svatého Víta stále zářil a naplňoval den sluneční energií. I když jsem věděl, že brzy přijde soumrak, kdy sluneční den bude muset být opět uhašen, aby láska nebeská neztratila svou střechu nad hlavou, protože i Ona jí potřebuje. Zadíval jsem se na rytíře, jak hasí střechu kostela, a proto jsem čekal, že zítra opravdu bude naopak deštivý den.

Ponořil jsem se tedy do hluboké temné noci provázen malým stříbrným světýlkem moudré čarodějky a velekněžky Sofie, přičemž jsem spatřil jen jedno malé rozsvícené okénko v potemnělém tvrdém zámku. Nezbylo mi tedy nic jiného než pevně věřit, že láska nebeská, která je podstatou Svatého Grálu a Panny Marie neposkvrněné – tedy lásky bez fyzické krve, tak přežije tento náš krásný a úžasný Svět. Jenom Ona se dokáže protáhnout malou myší dírou a nejtemnějším koutem Českého Krumlova.

Svatý Duch na Křížové hoře

Druhý den ráno jsem si vyšlápnul na Křížovou horu s kostelíkem Svatý Duch, kde jsem si všiml, že i mocný zámek i s vysokou věží se odtud staly jen malinkatými a upíří starosti malichernými. Vytáhl jsem svůj růženec a věděl jsem, že člověk není velký tím, že dosáhne vrcholu světské věže, která může být symbolem vítězství, úspěchu nebo slávy, ale naopak tím, jak bude mít velkého ducha, i když je to úplně malý a bezvýznamný smrtelný človíček. Z Ježíše v jeho době také všichni chtěli udělat krále, ale on si přál zůstat Svatým Grálem a pouze se chtěl srdcem dotknout hvězd a nebe. Moc dobře věděl, že jeden člověk svět nespasí ani nezkazí, ba ani vlastně nezachrání lidskou společnost. Tolik lidí se na Archu nevejde. S tímto důležitým ochranným předmětem se již žádného upíra bát nemusím, protože se žádný neodváží „kousnout“ do lásky nebeské, do modré krve a povznést se k Nebi, Bohu, Slunci, tam totiž snadno shoří a tím se definitivně zničí.

Mlčky jsem se zadíval na tři černé dřevěné kříže, přitom si vzpomněl na tři černé prstýnky v upířím zámku a na tři růžence v kostele Svatého Víta, a proto raději svěřím své velké tajemství hřbitovní mlčenlivosti a zakopu jej do mlčícího betonového hrobu.

Za deště jsem pak seběhl z Křížové hory zpátky do města a naposledy prošel mokrými uličkami. Když jsem teď polapil upíry do svého Kamene Boží Moudrosti, nemusím se jich bát, pak mi mohou sloužit jako jeho hrůzostrašní strážci velkého pokladu světa. Existuje však ještě jedno velké nebezpečí – Potopa Světa. Přijde i po nás, čeká každou generaci a každého člověka dříve nebo později. Tedy se jí vyhne pouze ten, kdo si dokáže postavit Archu, ale loď to být nemusí. Anebo bude mít dvě mince pro převozníka, které jsem získal už v jiném českém městě mého stříbrného poselství anebo ještě zbývá mít čarodějnické létající košťátko.

A tak jsem již věděl, kam se vypravím za posledním příběhem. Navštívím ještě jednu slavnou dámu, která potopu světa přežila na rozdíl od ostatních žen.

Zpracováno v Táboře, dne 22. listopadu 2015

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz