KRÁSY PYRENEJÍ – ANDORRA 

Tento můj cestopis Vás zavede na prohlídku do malého státu Andorra, který leží uprostřed Pyrenejí na hranici mezi Španělskem a Francií. Pokud se Vám budou fotky  a moje písmenka z Andorry líbit a chtěli byste se tam také podívat, tak příští rok pro Vás připravujeme ezoterický týden, který v sobě bude zahrnovat esoteriku, turistiku a koupání.

První den jsem se probudil po dlouhé noci v lůžkovém autobusu nedaleko města Carcasson. Odkud jsem měl už Pyreneje na dohled. Zastavili jsme se v andorském obchodním domě, kde jsme mohli ochutnat vína, likéry, salámy… A doplnit si tak zásoby na celý týden. V podvečer jsme dorazili do El Serratu, kde nás hostil hotel Bringue.

V neděli jsem vyrazil na celodenní výlet z lyžařského střediska Grau Roig okolo krásných jezer na vyhlídkový vrchol Pic Negra d´Envalira. Sedm statečných se pak vydalo ještě dál na okruh po hřebeni. K večeři nás čekala treska, ústřice a langusta. Ale nebojte se, i když to vypadá nezvykle, tak je to moc dobré. Doporučuji ochutnat. Langusta je vlastně jen ryba s nožičkami a tykadélky.

Pondělí bylo vcelku odpočinkové, strávil jsem ho v hlavním městě Andorra la Vella. Ráno jsem si prohlédl gotickou čtvrť, kde se nachází kostel svatého Štěpána a stará budova parlamentu. Byl jsem tam před deseti lety a místo zeleného parčíku, tam byla betonová plocha a vyrost tam nový parlament. Doba se holt mění. Potkal jsem tam čtyři staříky – penzisty, kteří byli ochotní se nechat vyfotit. V poledne jsem šel do moderní čtvrti k termálním lázním Caldea, které opravdu stojí za návštěvu. K večeru jsem si dal kávičku v místní kavárně a k večeři jsem ochutnal andorský guláš, tak dobré a měkké masíčko jsem snad ještě neměl ani u nás v Čechách.

V úterý jsem se vypravil přes údolí Val de Ransol na vyhlídkový vrchol Pic de Mil Menut. Cestu mi zkřížilo stádo krav. V poledne jsem dorazil k útulně, kde je možné pohodlně přečkat nepřízeň počasí – je tu dostatek postelí, kamna, mapa i lékárnička. Z vrcholu se mi pak naskytly nádherné pohledy na celé Pyreneje. Při sestupu jsem potkal stádo polodivokých koní. Došel jsem k jezeru a pak sestoupil okolo horské říčky zpátky k autobusu. K večeři jsem si pochutnal na místním pstruhu.

Ve středu nás čekal dopolední výlet z lyžařského střediska Ordino Arcalís k jezerům Estanys de Tristaina. V poledne jsem dorazil k místu našeho pikniku, kde nám naši řidiči grilovali masíčko. Stačí si jen přinést své nádobí a potraviny, a v místních lesích už jsou připraveny kamenné stolečky a grily pro piknik. Stoloval s námi i tento motýl. A protože se mi ještě nechtělo jít rovnou do hotelu, tak jsem se šel podívat po naučných stezkách národního parku Sorteny, kde se nachází i malá botanická zahrada. V místním infocentru jsem si hezky popovídal s touto milou a sympatickou slečnou, akorát jsme si moc nerozuměli, ale nakonec jsme se domluvili. K večeři jsem dostal králíka na andorský způsob.

Ve čtvrtek nás čekal výlet z lyžařského střediska Arinsal k nejvýše položenému celoročně zamrzlému jezeru Estanys de Montmantell. U posledního jezera byla ještě spousta sněhu a mlha vytvořila působivou tesknou nostalgickou a tajemnou atmosféru, a tak jsem si trochu připadal jako za severním polárním kruhem. I když ve skutečnosti jsem byl jen několik kilometrů od slunečného Španělska. Ještě jsem vylezl nad jezera, i přestože jsem pochyboval, že něco uvidím. Sedl jsem si na kámen, dal si svačinu a čekal. Měl jsem štěstí mlha se na pět minut rozplynula, a tak jsem udělal pár fotek tří jezer, a pak už zase nebylo vidět na krok. K večeři jsme dostali místní specialitu Paalja, což je vlastně rizoto s mořskými potvorami. Ale ty langusty byly fakt úžasné.

Poslední den mě čekal výlet s El Serratu údolím národního parku Vall de Sorteny na druhý nejvyšší vrchol Andorry Pic de l´Estanyo. V tomto narodním parku kvete 700 druhů rostlin, a tak jsem měl co fotit. Tento den se tu běžel pyrenejský maratón, a tak se mi podařilo vyfotografovat pár sportovců – běžců. Došel jsem k jezeru, a pak vystoupil na vrchol, odkud se nás v naší čtyřčlenné skupině vydalo dál na okruh po hřebeni. K večeru jsem se ještě zastavil v útulně, kde jsem se s nostalgií díval a vzpomínal na zdolané pyrenejské štíty. A nakonec ještě zbývalo šampáňo jako pozornost od rodiny Bringue na rozloučenou.

Zpracováno v Táboře, dne 10. srpna 2011

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz