BRNĚNSKÉ DRAČÍ POSELSTVÍ

     O Velikonocích, 19.4.2014, jsem se opět vydal pátrat po dalších duchovních dobrodružstvích a skrytých poselstvích – tentokráte novověkých. Kam jinam se vypravit než do Brna. Věděl jsem však, že to žádná nuda nebude, protože přemoci tříhlavého brněnského draka a najít tak rovnováhu mezi bojem (červená) a klidem (bílá), antihmotou a hmotou opravdu nebude vůbec žádná hračka. I když doba Velikonoc přináší ideální podmínky díky rovnováze dvou zdánlivě neslučitelných protikladů – světla a tmy, dne a noci.

Drak

     Z dřívějška jsem už věděl, že brněnský drak se nachází v brněnské radnici. I když ve skutečnosti má pouze jednu hlavu a je to vlastně krokodýl. Toho však dnešní velikonoční den hledat nechci, protože moc dobře ví, že v Brně se nachází ještě jeden tříhlavý drak. Samozřejmě jsem neměl v úmyslu bojovat s pohádkovým středověkým drakem, tomu by už stejně nikdo nevěřil, ale moderním novověkým. Ve skutečnosti však drak není bájným zvířetem, který střeží princeznu, ale naopak velké mystické tajemství. Zkrocení draka přináší člověku, až nadpozemskou sílu, před níž prchali všichni udatní „rytíři“ i „králové“, ba dokonce i celá armáda vojáků. Copak to bylo za draky, že se jich všichni báli? A přesto strašlivého draka dokázal vždy přemoci prostý člověk důvtipem, než mocnou silou. Třeba mi na to i v Brně budou stačit zbraně bohyně Athény, ne boha Area – vidět, střežit a vzplanout – jak vypovídá tradiční symbolika draka. Otázkou stále ještě zůstává, zda nad brněnským drakem zvítězím, aniž bych musel bojovat.

Vila Tugendhat

Před Brnem se přede mnou objevily dvě známé mocné dominanty města – Špilberk a Petrov, každá však s jiným významem. Ovšem nejprve jsem se musel vydat na třetí vrchol s vilou Tugendhat, kde jsem měl prohlídku ve 13:00. v klidu jsem se ubytoval, a pak vyrazil k novověkému chrámu, který jsem měl na dosah. Zvenku z ulice sice nevypadá nijak zvláštně, ale uvnitř a v zahradě jsem pochopil, proč se stala unikátním skvostem. Nelze se vůbec divit, že se dostala do Unesca, ne kvůli luxusu, přepychu a bohatství, ale díky neodolatelnému světlu, prostoru, volnosti a neutralitě. Žádná stísněnost, jen přirozený pohyb a neobyčejné božské světlo. Ani slovy, ani fotografiemi se to nedá popsat a vylíčit, o co vlastně jde. Pokusím se vyslovit jednoduchou větu, pak snad trochu odhalím tajemství této vily:

„Být jen minutu ve vile Tugendhat a už nemusím

na žádnou vznešenou exotickou cestu – být tam a zemřít!“

     Je to víc, než celý svět. Ne tím, že ho někdo celý procestuje, ale naopak jsem si připadal jako uvnitř křišťálové koule přímo v jejím středu, do níž proudí sluneční božské paprsky. Jenomže takový zážitek se musí prožít a procítit pouze zevnitř. Z celé skupiny jsem zůstal v zahradě nejdéle a tiše rozjímal s výhledem na Petrov i Špilberk. Nakonec jsem musel seběhnout na náměstí Svobody, abych stihl sraz. Setkání by chtělo více času, ale i tak bylo moc fajn a navíc jsem přečkal déšť.

Petrov

     Mám rád klidné uličky a zákoutí kolem Petrova s velkolepou katedrálou zobrazené i na desetikoruně. Desítka přináší změnu, nikoliv radikální, ale pozvolnou. Toto místo vyhledávají v Brně poutníci, kteří potřebují najít vnitřní klid. Tento chrám je tedy místem klidu srdce. Zastavil jsem se u sloupu Nejsvatější Trojice. Všiml jsem si, že postavy vytvářejí trojúhelník, ale obrácený – špičkou dolů. Kdy žena – Panna Marie, je úplně dole – symbol lásky, neutrality, zatímco mužské postavy jsou nahoře a symbolizují víru (kříž) a sílu (žezlo). Střeží tak mnohem větší tajemství, které je křehké jako sklo a nachází se právě tam, kde ho nikdo nehledá. Nad vstupem do katedrály jsem si všiml zlaté trnové koruny. Otázkou jen zůstává, proč je zde zlatá, když trnová koruna není symbolem královské moci, ale pokory, utrpení a oběti.

Špilberk

     Schylovalo se k soumraku, a tak jsem si vyšlápl ještě na třetí brněnský kopec, který není symbolicky o klidu, ani míru, ale o boji – jímž je hrad Špilberk vypínající se také hrdě nad městem jako Petrov i Tugendhat. Symboliku boje tu dodnes připomínají zejména děla, která střeží tajemství Brna dračí silou. Dnes se zde již nebojuje a také dnešní večer byl po dešti neobvykle klidný. Pohlížel jsem na nové město, katedrálu i Tugendhat, když v tom jsem spatřil zlatý západ Slunce, jak prosvítá korunou stromu. Právě jsem pochopil, co mi chtěl Ježíš na Petrově říci, když mi ukazoval zlatou trnovou korunu. To je totiž mnohem cennější klenot, než zlatá královská koruna.

„Nejde totiž jen tak něco v životě dokázat,

vystoupat, co nejvýše na společenském žebříčku, ale odhalení největšího tajemství světa bývá mnohem víc, za co doopravdy stojí žít, bojovat i zemřít.“

     Dole pod Špilberkem jsem ochutnal „Tajemství hradu Špilberku“, ale nebudu prozrazovat, o jaké tajemství jde, mohu jen prozradit, že bylo velmi výborné a pro mnoho hledačů pokladů, badatelů skrytých pravd, velice lákavé.

Náměstí Svobody

     Seběhl jsem ze tří kopců opět dolů na náměstí Svobody. Bylo vcelku liduprázdné, a tak jsem mohl v klidu rozjímat a hledat staré i nové symboly. V podstatě mi ani nevadí, že toto místo má vlastně dvojí tvář, a když se člověk umí správně podívat, tak je to i pěkné. Starý i nový svět musí jít synchronně jako dvě koleje, které se ani v nekonečnu nikdy nespojí, jako boj a klid, i když obojí způsobuje silné rozpory. Když jsem tak pohlížel na koleje protínající toto náměstí, tak jsem si pomyslel, že kdyby boj a klid, (Joachim a Boaz), šly proti sobě, pak bych v takové šalině ani ve společnosti nechtěl sedět ani minutu. Od kolejí jsem svůj zrak obrátil vzhůru k Mariánskému sloupu, když v tom mi přišla na mysl myšlenka, že neutrální síla lásky se nachází pouze v údolí, nikoliv na kopci, ale musí být chráněna třemi mocnými horami – Špilberkem (boj), Tugendhat (mír) a Petrovem (klid). Jedině tak budou hory chránit údolí a svobodu starého i nového věku.

     Položil jsem si otázku, zda na světě existuje někdo prostý, neutrální a bez světských ambicí, kdo by se nepřiklonil k pravé ani levé věžičce, čímž by dokázal prostřední šikmou věžičku opět narovnat. Někomu komu by se podařilo najít rovnováhu mezi bojem a klidem – dvou velkých rozporů.

     Večer jsem se ještě zúčastnil dvou velikonočních mší pod rouškou tmy a světla, a pak těsně před půlnocí jsem ulehl do postele nabrat síly na další nedělní duchovní dobrodružství.

DOLNÍ KOUNICE

     Vstal jsem velmi časně, opustil Brno a vydal se k nádraží. Nasedl jsem na vlak, zadíval se naposledy na Petrov a pak odjel do naprosto neznámých končin. Měl jsem ovšem nedělní ráno problém. Vybil se mi přes noc mobil a nabíječku jsem nechal doma, takže jsem do Dolní Kounice odjel na slepo. Samozřejmě že mne na náměstí nikdo nečekal, a tak jsem chvíli postával, než se objeví první kolemjdoucí a ptal se na mého kamaráda místních lidí. Naštěstí je to velmi malé město, a tam se znají snad všichni, takže to nakonec, vlastně na začátek, dobře dopadlo. V Brně bych asi tímto způsob někoho hledal jen velmi stěží.

Rosa Coeli

     Prohlídku malebného městečka jsme začali obráceně, než v Brně, kde jsem nejprve prošel tři hory a pak jedno údolí. Tady ovšem počátek byl nejprve v údolí u staré katedrály Rosa Coeli. První pohled byl díky prvním ranním paprskům mystický a tajemný. Jako zavřená tajemná kniha na vstupním portálu chránící lásku nebeskou, i dnes v dnešní moderní době. Uvnitř chrámu bez střechy, z níž lze vidět výšku nebe, jsem zahlédl malého anděla, který se proměnil do reálné podoby v křičící poštolky. Jsou sice menší, ale i tak jsou symbolicky spojovány s poslem bohů jako orel. Byly to strážkyně božské nebeské moudrosti, díky jejich síle mezi nebem a zemí. Když jsem se zde tiše zahleděl k modré obloze a univerzálnímu zdroji božské inspirace, tak jsem pocítil krásný nezapomenutelný pocit jako uvnitř vily Tugendhat. Prostě nádherná čistá energie, která mi pomohla porozumět tajemnému Slovu a Světlu pocházející od Boha, což je vlastně i počátek Stvoření novověkého Světa, do něhož všichni lidé na planetě Zemi vstupují. To Slovo bylo, je a bude počátkem všeho! Na tomto místě jsem si uvědomil, co mi chybí a co postrádá i celý svět, i když už jsem to věděl dávno.

     „Pozemské lásky je stále na světě všude ještě dost, čehož si nesmírně vážím, ale neustále postrádám ve světě lásku nebeskou, která není o hmotných ani fyzických potřebách, ale o vyšší nadpozemské práci, která pochází z univerzálního zdroje božské energie, která inspiruje ke tvoření Velkého Díla Alchymistů. Není to zlato pozemské symbol odvěké touhy lidstva něčeho v životě dosáhnout a vydobýt. Ale naopak božského zlata z nebe, které jediné přináší nesmrtelnost, jež je jedinou podstatou hledání Kamene Mudrců, jehož tajemství znají pouze olympští bohové jako nejcennější elixír. Kdo tento nápoj bohů jednou ochutná, pak již nikdy nezemře a jeho činy nebo myšlenky zůstanou na Olympu zapsané na věky věků.“

     Když jsem se procházel po pozemském zeleném nebi za klášterem, na němž zářily zlaté pampelišky, tak jsem tiše doufal, že se snad již brzy spojí pozemská láska s láskou nebeskou a lidé pak aspoň na chvíli budou opět žít v souladu s Bohem – mezi svými pozemskými i nebeskými hodnotami. Jenomže to bude ještě dlouhá a těžká cesta plná křížů jako na jeden z místních kopců s kostelíkem Svatého Antonína, kam jsme také vystoupali po křížové cestě. Odtud se naskytl nádherný pohled na celé městečko. Kostelík mi připadal jako plující Noemova archa po modré obloze a můj průvodce jako by byl Noe, který mi ukazoval cestu po tomto líbezném kraji, abych zde nezabloudil. Tento kopec mi připomněl brněnský vrcholek s vilou Tugendhat – symbolem míru, daru z nebe.

     Druhý Kounický vrchol, jemuž na úpatí vévodí malebná synagoga a na vrchu starý židovský hřbitov, se stalo místem duchovního mystického klidu jako brněnská dominanta Petrov. Úžasné místo rozjímat o tajemných symbolech a kabale.

„Strom života musí růst dál i v následujících staletích nového věku

a nad ním zářit šťastná hvězda, která je na nebi hvězdou a na zemi kamenem.

A ty dva mystické trojúhelníky, které tento velmi starý symbol vytvářejí,

 nejsou ničím jiným než horou a údolím.“

     Třetí kopec s majestátním zámkem mi připomněl brněnský třetí vrchol s hradem Špilberkem. Obojí totiž bylo symbolem královské moci, vlády a síly města i venkova.

     Když jsem opouštěl Dolní Kounici a vydal se zpátky do Brna, tak jsem si uvědomil, že došlo na této výpravě ke spojení „dvou tříhlavých draků“, i když jsem počítal, že budu bojovat pouze s jedním – brněnským. V tomto duchovním cestopisném poselství jsem spojil princip velkoměsta a venkova, boj a klid, což způsobuje rozpory mezi lidmi ve společnosti, jenomže to nejvzácnější, co málokdo najde se nachází přesně uprostřed.

„Mír je potřeba hledat pouze ve svém srdci!“

     Sice už žijeme v novověkém světě, kde pohádkové postavy nemají místo, ale každý kdo se umí správně podívat kolem sebe a číst Svaté Písmo, které je všude kolem nás, tak pochopí, že staré báje, mýty, pověsti, legendy a symboly nás mohou inspirovat ke tvoření malých i velkých děl v dnešní době. Tak jako zde v podobě tří hor a jednoho údolí.

„Každá dračí hlava je o boji a touze něčeho dosáhnout – vítězství, klidu nebo míru,

ale pouze v údolí se nesmí bojovat, ani fyzickou zbraní ani slovem,

je totiž symbolem neutrální lásky v rovnováze pozemské s nebeskou

a opravdového míru v naší duši.

A to je skutečná podstata dračího poselství, které musí tři mocné hory chránit,

i když všechny tři bojují za jinou hodnotu.“

     To bylo závěrečné poselství od Svaté Barbory (meč a kalich), což byl poslední kostelík, který jsme o velikonoční neděli navštívili.

     Po návratu do Brna jsem měl ještě půlhodiny čas, a tak jsem vyrazil ještě na náměstí Svobody, ale nedošel jsem tam, protože jsem zůstal v kostele Máří Magdalény, což byla nejkrásnější tečka.

     „Když jsem hleděl na oltář, tak jsem se tajemně usmíval, protože jsem věděl, že nejvyšším životním smyslem je potřeba konat vše s láskou Máří Magdalény a pevnou vírou Ježíše Krista. Mezi nimi totiž byla pouze láska nebeská, platonická, nikoliv fyzická, pozemská, ke které bohužel nikdy nedošlo. Možná však i na štěstí, protože lásku nebeskou nikdo nemůže odcizit, ani muž, ani žena, dokonce ani čas a už vůbec ne smrt. Taková láska je nesmrtelná a přežije staletí i tisíciletí, žije na věky, protože se stanou legendou, kterou si budou lidé pamatovat.

     A s těmito hlubokými pocity a myšlenkami jsem se odebral na zpáteční cestu domů.

     Zpracováno v Táboře, dne 8. května 2014

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz