DEN NA KARLŠTEJNĚ

     Probudil jsem se brzy ráno, ještě za tmy, abych se dne 10. května 2014 vypravil po stopách českého krále a římského císaře Karla IV. Vyčlenil jsem si na to celý den, abych měl dostatek času pokusit se odhalit přímo královské tajemství nejznámějšího českého hradu Karlštejnu. Dnešní datum bylo spojeno s tarotovou kartou IV. Císaře, i když již dávno zesnulého (13. Smrt), ale přece by tu mohlo něco být, co nevidí oči, ale pouze srdce. Jenomže jsem vůbec netušil, jaký novověký moderní symbol mám na tomto hradě najít. Ve vlaku mne však zaujalo ještě něco jiného – přesný termín založení hradu, což bývá u hradů nezvyklé. Sice to bylo datum vybráno záměrně, protože roku 1348 se v Praze konala řada slavnostních událostí, jak jsem se dočetl v brožurce, kterou jsem sehnal nedávno v Brně. Avšak po sečtení datumu podle mojí metody magického trojúhelníku mi vyšly zajímavé cifry s tajným poselstvím:

10.  06.  1348

 10    6      4 12

   16         16

   7     7

   14

   5

16 = karta Věž (2x)

7   = karta Vůz – cesta (2x)

14 = karta Umění – alchymistický proces spojení protikladů (dvou věží)

5   = karta víry a duchovní síly (V. Velekněz)

Utvrdilo mne to v tom, že tento hrad měl být něčím víc, než pouhým symbolem moci a chránit posvátné korunovační klenoty. To byla pouhá záminka, ve skutečnosti šlo vytvoření Velkého Díla chránící tajemství. Jestli tam, i přes davy turistů, opravdu něco objevím, jak je u mne už zvykem, tak jsem se od rána těšil mnohem víc. Z vyprávění jsem sice slyšel, že na tomto hradě nic není, ale možná opak bude pravdou. Věděl jsem však, že tato cesta krásně souvisí s mými dvěma předchozími cestami do Brna a Litomyšle, čímž by dnešek na Karlštejně také mohl krásně chronologicky zapadnout jako dílek do skládačky. A k tomu mne čekal velmi jasný den, slibující nadějné vyhlídky. „Noc na Karlštejně“ už pan Vrchlický kdysi dávno napsal, ale „Den na Karlštejně“ ještě nikdo, a tak se o to pokusím – název bych už měl.

Dorazil jsem do městečka kolem osmé ráno, kdy uličky byli ještě liduprázdné a vše se tu teprve probouzelo k životu. Ideální čas se tady v klidu zorientovat, porozhlédnout a tiše si zameditovat ještě předtím, než to tu zaplní další turisté. Na začátku městečka jsem uviděl schody vedoucí ke kostelíku Svatého Palmácia, a tak jsem si pomyslel, že právě zde bych mohl najít tiché místo s prvním pohledem na tento hrad a samozřejmě jsem se nemýlil. Zlatý křížek na věžičce mi dal naději, že zde odhalím karlštejnské skryté tajemství. Došel jsem klidnou chůzí až k zavřené bráně hradu, kde jsem byl zatím sám, a tak jsem mohl tiše porozjímat u Svatého sloupu božích muk opět se zlatým křížkem na vrcholu. Dvě srdce mi zde připomněly odvěkou touhu lidstva po lásce a porozumění dvou věží (16) a půl koně jako v Pardubicích polovinu cesty. Jenomže aby bylo dosaženo míru mezi oběma věžemi, tak musí vládnou současně, ale nesmí se nikdy spojit, jinak cesta lásky bude vždy poloviční a jednostranná. Tím hrozí nebezpečí, že jedna nebo druhá věž spadne.

Po otevření brány hradu se mi podařilo zakoupit vstupenky na všechny tři prohlídkové okruhy, které na sebe dobře navazovaly, i když jsem spíš počítal s tím, že budu mít spíš smůlu, protože jsem neměl rezervaci.

První okruh byl pro mne nejvíce zajímavý, protože se nacházel v prostřední Mariánské věži s kaplí Svatého Kříže ve Velké věži – tedy v samém srdci hradu. Musím však přiznat, že jsem se na kapli Svatého Kříže docela těšil jako na symbolické tajemství hradu, ale naopak jsem byl spíš rozčarován a zklamán. Ne tím, že by nebyla krásná, vzácná a cenná, ale jestli takhle má vypadat ráj po smrti, čeho lidé chtějí dosáhnout, tak to raději zůstanu tady dole na světě v prostším kostele Panny Marie s apokalyptickými výjevy zkaženého světa a s pouze s pevnou vírou Svaté Kateřiny, než abych bojoval o vyšší pozice, postavení a slávu nebe. Jak jsem se tak díval na hrůzostrašné obrazy, tak jsem pochopil, že žádné zlo, katastrofy ani apokalypsu nepřemůže žena s dítětem, ale přece jen zvítězila a byla vzata na nebesa a ryšavý drak-ďábel mohl jen bezmocně přihlížet své prohře. Jak to??!

„Ono se totiž ve skutečnosti nejedná o ženu a dítě (oni by opravdu nemohli čelit třeba zemětřesení nebo válce), ale jde pouze o symbol Lásky a Naděje. Spojil jsem tedy obě počáteční písmenka dohromady jako „LN“. Když v tom mi došlo, že všechny pozemské hrůzy přemůže pouze Láska Nebeská, nikoliv Láska Pozemská. Před níž bude i samo peklo v koncích.“

V této tajemstvím opředené místnosti jsem měl u sebe v batůžku i svůj zlatý křížek a Svatou Knihu, a tak jsem se vůbec nebál zde být ani toho že se přikloním k nějaké černé magii. Od této chvíle jsem věděl, že tyto své mocné talismany již budu celý svůj život opatrovat i za cenu vlastního života jako Svatá Kateřina se svým „Kolem Osudu“. Ona však sebevraždu nespáchala, ale pro svou Lásku Nebeskou se dokázala obětovat a zaplatit za ní i nejvyšší cenu – život. Z tohoto důvodu ji i král Karel IV. ctil a v její kapli se dokázal i celé hodiny modlit a rozjímat o Bohu. Jenom je velká škoda, že tento náš významný český panovník nemohl na Karlštejně trávit více času kvůli svým pozemským královským povinnostem.

Ať už to bylo s tím zákazem kdysi dávno jakkoliv znemožnit přístup do Svatých místností ženám, tak musím říct, že bych onen zákaz stanovil také – a to i v dnešní době v celém Karlštejnu. Hrady totiž nejsou pro princezny, selky ani královny – tento už vůbec ne. Vím, co jsi měl velký králi na mysli. Zakázal bych to, i kdyby se kvůli tomu všechny feministky světa stavěly třeba na obočí. Tento zvláštní hrad měl být ve skutečnosti „Velkým Božím Dílem“, kam se nedostane žádné zlo ani samotný „ďábel“. Jenomže jak už se říká:

„Kam nemůže čert, tak pošle ženu!“

     Tento zákon se ovšem nevztahoval na velmi vzácné výjimky jako například Svatou Kateřinu, Barboru či samotnou Máří Magdalénu. Jenomže takových žen je na světě velmi poskrovnu. A dokonce ani sám velký král Karel IV., takovou ženu nenašel. I když měl za svůj život čtyři manželky.

     Druhý prohlídkový okruh byl prostší, přičemž nás čekalo 300 mohutných schodů na nejvyšší bod Karlštejnu Velkou věž. I dnešní počasí přálo pěkným výhledům do krajiny. Akorát jsem si zde uvědomil, že nelze vidět za sousední kopce, což znamená, že tento hrad neměl být symbolem moci, na to je totiž příliš malý, ale měl ukrývat velmi cenné tajemství – nejen korunovační klenoty. Získal jsem velmi dobrý přehled, kam se podívat, až dokončím prohlídku Karlštejnu. Tedy místa odkud by mohl být velmi dobře vidět, i když většinou všechny vrcholy pokrývaly lesy.

     Třetí okruh s královskými komnatami – tedy jestli se tomu tak dá vůbec říct – kvůli vyzařující prostotě, skromnosti a pokoře, než symbolem přepychu a moci. Popravdě musím říct, že ženám by se tu opravdu moc nelíbilo žít, vždyť každá žena touží být hýčkána svým mužem, chce se líbit a má ráda třeba krásné šaty, i když se cítí být jako „Popelka“.

     „Jak už jsem jednou řekl, tak hrady opravdu nejsou pro princezny ani královny, ony potřebují spíš příjemnější místa jako své vznešené „zámky“ pro společenštější život, kde se budou cítit lépe a v pohodě. Tady všude profukuje a je tu studeno a chlad, což není vhodné pro partnerské, manželské vztahy ani intimní soužití, tam by se velmi rychle ochladily. Naopak je to velmi ideální místo pro filozofy hledající skryté pravdy a moudrost v tichém rozjímání a meditacích.“

     Byl jsem u konce celé prohlídky a stále jsem nenašel žádný novověký moderní symbol – a to už jsem se nacházel v poslední místnosti, která sloužila jako pokladnice, v níž se kdysi dávno ukrývaly korunovační klenoty. A stále nic, jen ty „proklaté schody“, a že jich tu bylo. Měl jsem však ještě celé odpoledne čas prozkoumat širé okolí. Neváhal jsem a vyrazil bloudit mezi tři kopce do místních lesů.

     První můj cíl byl „dub tří bratří“, jak příznačné pro tři kopce obklopující slavný hrad. Nad ním bylo prostranství, odkud jsem nemohl vidět celý Karlštejn, ale jenom jeho Velkou věž. Jinak byl celý skrytý, což prozrazovalo, jak je Karlštejn vlastně malý.

     „Staré duby ukrývají také své poklady – a tento vlastně rovnou tři nejvzácnější – symboliku korunovačních klenotů, přičemž jsem si vzpomněl na Ilumináty (Osvícené).“

Ani jedna hora (kopec) obklopující Karlštejn není tomuto hradu podobná. Vždy se jedná pouze o symbol Síly, Moci a Klidu, všechny tři jsou monarchistické, i když se jedná o jiný typ vlády. Ani jedna není o Lásce Nebeské, i když všechny mají lásku pozemskou. Zapomínají totiž na oba dva korunovační klenoty, které nejsou na vrcholech trojúhelníků. Ani jeden mocný kopec není jako Karlův hrad, protože ten uchovával všechny tři klenoty dole ve svém srdci v hlubokém údolí. Pokud by někdo chtěl přinést opravdovou demokracii a být jako Karlštejn, pak by „musel umět postavit pyramidu na špičku, což se zdá na první pohled hloupé, nereálné a nestabilní, ale tato hádanka má svou odpověď. Jenomže je to mnohem těžší, než s Kolumbovým vejcem, které se dá naklepnout – u pyramidy tohle totiž udělat nejde.“

Seběhl jsem zpátky do městečka a vyrazil na opačný vrchol – na zelenou louku s šedým křížem, odkud byl výhled na Karlštejn nejkrásnější a mohl si ho prohlédnout v celé své kráse. Když v tom jsem si vzpomněl na „mohutné schody“ uvnitř hradu a vzápětí mi došlo, že všechny věže nejsou vyrovnané, ale vzestupné a celý hrad vytváří dojem jakoby to byly „tři schody do nebe“ – a tak jsem přece jen našel moderní symbol nového věku. Karlštejn odevšad vypadá jako mocný nedobytný hrad, ale zároveň je oproti ostatním horám tak nízko a malý.

Vždyť je to:

„HORA V ÚDOLÍ"

„Nelituji svého rozhodnutí, že jsem nikdy netoužil být mocnou horou – ani pravou, ani levou, ani prostřední, ale naopak se mi líbí idea – být jako Karlštejn – horou v údolí, kterou nikdo nedokáže dobýt a zničit, protože s nikým nebojuje!“

K večeru jsem se občerstvil ve městečku a svůj odjezd jsem ještě o pár hodin odložil, protože se mi na tomto místě líbilo i přes hordy turistů snažící se Karlštejn dobýt. Vypustil jsem však kolemjdoucí lidi ze své mysli a pozornost obrátil na protilehlé schody vedoucí k cestě na třetí vrchol. S důvěrou jsem se tudy vydal, že tam zakončím své putování a nemýlil jsem se. Karlštejn se přede mnou opět a naposledy objevil, abych se s ním mohl rozloučit, a to jsem ještě netušil, že pro mne má ještě jedno malé překvapení. Otočil jsem se na druhou stranu a dlouze se zahleděl z výšky do kraje, jímž protéká řeka Berounka.

Poté jsem se odebral zpátky dolů, abych vyrazil zpátky k vlaku, jenomže jsem při sestupu narazil na dva „draky“ – hady. Prostě mi zkřížily cestu. Zpočátku to vypadalo jako neškodná milostná hra, ale posléze jeden had napadl druhého a pevně se do něho zakousl a nepustil. Vzpomněl jsem si na dvě mocné věže (16), které proti sobě bojují a padají.

„Každé století je svým způsobem apokalyptické, vystavěno hrůzami, katastrofami, válkami a jinými nebezpečími – a to vše jen lpěním na materiálních pozemských potřebách. Jedině Láska Nebeská pomůže člověku „přežít“ i do staletích budoucích, protože jedině tak si zachrání svůj mír v srdci a tím i čistou duši.“

Když v apokalypsu věřil i český král a římský císař Karel IV., tak proč bych v ní nemohl věřit taky. Ano, věřím v ní a pouze Láska Nebeská na ní opravdu platí, nikoliv ta pozemská. Nyní mám o ní důkaz, znamení, z říše přírody v podobě dvou „draků“ – hadů. Vzpomněl jsem si na Herma a jeho mocnou hůl, s níž jsem pomyslně oba hady rozdělil (fyzicky jsem je však nechal, aby si svůj spor vyřešily samy) a získal tak mocný předmět v podobě „psacího pera“ a sám Hermes mi říká:

„Piš dál.“

Díky Velký králi a moudrý císaři

Dodatek:

A nakonec jsem byl ve vlaku svědkem skutečného příběhu z běžného života, který s mojí dnešní výpravou na Karlštejn souvisel.

„Vlak byl přeplněný, jen první třída zela prázdnotou, když najednou se tam drze nahrnula mladá děvčata, která si svou drzost a poznámky udržela i v okamžiku, kdy je odsud vyhnala pracující paní průvodčí. Když pak musela za svou ženskou drzost stát v uličce jako na hanbě s kňučením, jak je bolí nohy. Pouze to potvrdilo mou teorii, že ženy na Karlštejn opravdu nepatří – ani ve dne, ani v noci. Takovým „dámám“ bych svou sedačku neuvolnil a už vůbec bych si je nenechal sednout na svůj klín.

Zpracováno v Táboře, dne 21. května 2014

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz