KOUZLO ZASNĚŽENÉ HORY

Bylo tomu již přesně rok, kdy jsem se toulal po Zelené hoře a hledal své první novověké poselství. Nyní jsem však u dvanáctého a píše se 30. prosinec 2014 – tedy jsem už o další rok starší. Vypravil jsem se tedy na opačnou stranu než loni – na místo, kde druhé tisíciletí začalo – na první českou horu památný Říp.    

Vystoupil jsem z vlaku ještě skoro za tmy, téměř na úsvitu dnešního předposledního dne roku. Vyšlápnul jsem si za město a zjistil, že jsem si opravdu lepší den vybrat nemohl. Obloha byla zcela bez mráčku a nad obzorem se objevilo vycházející Slunce, což mi slibovalo vydařený den.

Kráčel jsem dál bílou krajinou k zasněžené hoře a stoupal vzhůru k rotundě Svatého Jiří, která krásně žlutě kontrastovala s modrou oblohou a čistě bílým sněhovým kobercem. Zastavil jsem se na všech třech vyhlídkách a zahleděl se do krajiny mléka a strdí, a pochopil jsem, že i praotec Čech uviděl krajinu  stejně jako já dnes – „sladkou bílou krajinu“ jako med a mléko. I s tím strdím a mlékem to není žádná velká záhada. Vidím to úplně stejně jako lidé před tisíci lety, ale raději toto tajemství nechám zahalenou cimrmanovskou záhadou a alegorií.

Kdybych tu stál už dávno před tisíci lety a zadíval se do krajiny, tak bych už taky nikam dál jít nechtěl. Dal bych českému lidu svobodu na této zemi mléka a strdí, ať se již po ní samy rozejdou a vytvoří nová kmenová společenství, která se časem změní ve vesnice a města, která ponesou slávu boží. Usadil bych se zde na Řípu, postavil si tu malou poustevničku a díval se, jak český lid zde žije, hospodaří a spravuje tu malebnou zemi – a to klidně i po tisíce let.

Tiše jsem tam stál v místě, odkud byl vylomen základní kámen ke stavbě Národního divadla a doufal jsem, že už žádný ani malý kamínek tuto posvátnou horu neopustí, ale i nadále bude Čechy inspirovat tak jako dnes mne. Dnešní den na Řípu je pouhým malým střípkem mého Kamene Moudrosti, který se mi hravě vejde do brašny a přitom svou magickou silou obsáhne celou českou zemi, Evropu a třeba i celý svět. I když by bohatě stačilo obsáhnout velkolepou Sámovu říši.

Když jsem opouštěl sluneční zasněženou horu, která se stala symbolem radosti a síly, kde pro nás druhé tisíciletí začalo, tak jsem sestupoval dolů jakoby do temného kráteru sopky. Zamířil jsem totiž do temného smutného místa, přičemž se i obloha zatemnila sněhovými mraky a udělalo se nevlídné počasí. Věřil jsem však, že mám načerpáno dostatek sluneční energie, pohladil zlatý křížek a knihu s pěti zlatými písmenky, a přitom zacinkal dvěmi mincemi určenými pro převozníka, čímž bych měl mít cestu do říše mrtvých opět volnou a ani trojhlavý pes Kerberos mi nemůže stát v cestě. Tím jsem si vzpomněl již na své dávné kutnohorské putování a vydal se do Terezína.

Terezín

Šel jsem pěšky z Bohušovic do neslavné pevnosti a přitom se již stmívalo dříve kvůli temným sněhovým mrakům. Čím více jsem se blížil k opevněnému městu, tím více se prohlubovala pochmurná nálada. Naštěstí jsem měl načerpáno dostatek sluneční energie z první poloviny dne a pár kouzelných amuletů, které dodávají sílu i v temné smutné říši mrtvých. Díky tomu mne černé myšlenky nepohlcovaly náhle, ale pozvolně, čímž si tady asi každý dříve či později projde. Každý jednoho dne sestoupí do říše mrtvých a nechá se převézt na druhý břeh. Otázkou jen zůstává, zda bude mít minci pro převozníka tam i zpět, aby se neutopil v řece Styx. Došel jsem až na náměstí s kostelem bez víry, naděje i posvátných symbolů, alespoň tak mi to přišlo. Trochu jsem se toulal ulicemi města se starými budovami, které zely prázdnotou a vytlučenými okny. Nakonec jsem aspoň nahlédl a zavítal do křesťanského a židovského krematoria. Přičemž si pomyslel, jestli i v budoucnosti toto místo hlouběji spojí Židy a Křesťany anebo to budou stále dvě odlišné cesty?! A pomůže to byť křehkému míru s jinými náboženstvími?

Každý člověk, ať je jakýkoliv, tak by měl milovat svou zemi, po níž chodili jeho předci, protože tam se ukrývají jeho původní kořeny stromu života každého národa.

Osobně jsem věděl, že potřebuji obojí víru v Boha (kříž) i rovnováhu mezi výškou nebe a hloubkou země (dva trojúhelníky na židovské hvězdě). Zadíval jsem se na velkou hvězdu a nahmatal v ruce svou malou hvězdičku, čímž jsem poznal, že stojím na správném místě na vrcholu kopce a zároveň i na dně hluboké propasti. K čemuž mi dnes pomohlo krásné a ošklivé počasí.

Když jsem opět stál za hradbami tohoto temného místa, tak jsem ze své kouzelné brašny vytáhl temný černý kámen, který ve dne září zlatem jako slunce a v noci se třpytí stříbrem jako měsíc. I kdyby Hitler, Caesar, Napoleon, Stalin nebo jiný mocný vládce ovládl celý svět, tak nikdy by Kámen Moudrosti nezískal ani nenašel. Taková se v něm skrývá síla a jsem moc rád, že ho ještě nikdy nikdo neobjevil a nestal se zdrojem absolutní moci „králů“. Najít ho mohou pouze malí a prostí, nikoliv velcí a urození. Židé byli silnější a měli lepší víru než ti, kteří proti nim bojovali.

„Pohladil jsem moudrý kámen, který nebyl stvořen za účelem zisku nebo moci, ani z nějakých odborných vědomostí, zkušeností, odvahy a lásky, ale hlavně z božské inspirace, kterou Bůh sesílá na tuto zem. Vidí ji však jenom ten, kdo zůstal jiný než ostatní a šel svou cestou za božím poznáním.“

Byla už tma a začalo sněžit, a tak jsem opustil Terezín a vrátil se zpět do Bohušovic, ale vím, že tu nejsem naposledy a vypravím se sem ještě někdy podruhé na podrobnější mystický průzkum. Nasedl jsem na vlak a odjel domů sepsat své předposlední poselství, čímž mi už zbývá jen objevit poslední novověký svitek pro opravdový Kámen Moudrosti.

Zpracováno v Táboře, dne 11.ledna 2015

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz