OŽIVENÍ PRAŽSKÉHO GOLEMA

Noční Vyšehrad, pátek 17.10.2014 okolo 22:00

Byla tichá klidná noc, kdy jsem se rozhodl pro malou procházku na mohutné skále, na níž se začaly psát hlavní dějiny města Prahy. Kde taky jinde začít hledat pražského Golema, tajemství alchymistů a třeba i bájný Libušin poklad. Tento večer bylo okolí vznešené katedrály vcelku opuštěné, jen pár fotografů snažící se zachytit kouzlo noční vyšehradské atmosféry se občas mihlo ve tmě. Ideální doba i místo porozjímat a připravit se na výpravu stověžatým městem. Jen jsem si říkal, jestli mi jeden víkend bude stačit, ale když jsem Brno prochodil za jeden den a ještě jsem stihl navštívit Dolní Kounici, tak by mi 48 hodin mělo postačit najít alespoň něco zajímavého.

Stál jsem před osvětlenou katedrálou a viděl dvě již dobře známá písmenka – alfu a omegu, což právě tady byly názvy dvou věží. Pochopil jsem, že jsem si vybral správné místo pro začátek dalšího dobrodružství, ale věděl jsem, že právě zde zase budu muset skončit. Když v tom jsem si vzpomněl na kněžnu Libuši, a tak zamířil právě k ní a jakoby mi říkala:

„Budeš potřebovat kouzelnou brašnu, do níž si můžeš uschovávat drobné předměty, které jsem na světě ukryla a které na svých duchovních cestách za poznáním posbíráš.“

Vzal jsem si brašnu přes rameno, nebyla ani malá, ani velká, ani lehká, ani těžká, ale i tak se do ní vešel celý Libušin poklad a stále v ní bylo dostatek místa, aby se do ní ještě něco vešlo.

Usadil jsem se ve tmě na hradbách a zadíval se na osvětlené Město, Vltavu i dominantu Pražského hradu. Když v tom jsem ve tmě něco zvláštního nahmatal a pak tiše vyslovil slovo, které znělo tajemně jako „óm“ nebo „šém“:

„GOLEM“

Z brašny mezi Libušiným pokladem jsem vyndal malou kuličku, která by mohla být „šém“ – klíč k tajemství Prahy a pomoci oživit Golema. Rozhodl jsem se však, že „Ho“ zkusím „zapnout“, až ráno. Jakmile se pořádně vyspím, a proto nechám i Golema ještě chvilku v klidu. Uvidím, kam mne dovede.

Praha, sobota 18.10.2014 okolo 9:0

Václavské náměstí

Ocitl jsem se na Václavském náměstí u sochy známého knížete a světce. Vždyť právě sem mne zavál příbramský vítr, kde jsem nedávno ukončil svoji výpravu Svaté Hory na místním stejnojmenném mini náměstí.

Zadíval jsem se na malou křišťálovou kuličku, která se zatřpytila v paprscích ranního sluníčka. Řekl jsem si, že právě zde se nachází ideální místo i vhodná doba probudit Golema k životu. Zastrčil jsem malou kuličku do otvoru nad jeho očima, čímž se oživil. Nastala však otázka, jaký mu zadat úkol. Napadl mne však jen jediný, který není o moci a ni vítězství, ale něco, co by mu jen tak někdo nezadal.

„Goleme, ukaž mi, prosím,  cestu ke Kameni Mudrců, doveď mne tam.“

No, tak to je přesně to, proč jsem přijel do Prahy. Když jsem se tak díval na hemžení lidí, tak jsem pochopil, že sem každý jede dobýt velké město – nakoupit, zbohatnout, uspět, zvítězit či si jen tak užít pozemských slastí byznysu a celkově velkoměsta. Kdo však dnes hledá univerzální moudrost z dávných časů – ať už starověké, středověké či novověké? Asi jen málokdo, že? Golem však taky chvíli váhal jakoby takový úkol nečekal, ale nakonec se „rozpohyboval“. Věděl jsem však, že žádná socha se nepohne, ale že má i jiné zvláštní možnosti. Rozhodl jsem se, že zamířím tam, kam chce cválat knížecí kůň. Když v tom jakoby tiše zařehtal a kníže kopí potěžkal… Jenomže to žádný kolemjdoucích turistů s fotoaparáty neslyšel ani nespatřil.

Na druhém konci Václavského náměstí, jakmile jsem pohlédl vzhůru, tak jsem zahlédl zednářský symbol „včelí úl“. Čímž jsem vyrozuměl, že vytvoření opravdového Kamene Moudrosti je pilná, vytrvalá práce malé včeličky, která sbírá z květin sladký zlatavý prášek a z něhož později vytvoří sladký léčivý elixír, který může pomoci nemocnému či smutnému. Vyléčit nebo osladit život. Takové je tajemství Kamene Mudrců, v němž možná bude ukryto  i tajemství věčného mládí i nesmrtelnosti. A třeba i spojit protiklady díky proměně zlata ve stříbro jako spojení Slunce a Luny. Vyžaduje to trpělivou práci ve dne i v noci.

Svatý Jiří

Pokračoval jsem dál uličkou ke Staroměstskému náměstí, když v tom mne z nenadání zastavil Svatý Jiří s mečem, který nezraní a se štítem s písmenem „S“ a třemi růžemi. Cesta uličkami Prahy za tajemným kamenem bude klikatá jako „S“ a trnitá jako láska růže.

Staroměstské náměstí

Pokračoval jsem dál na náměstí, které mohu právem nazvat, že je opravdovým srdcem Prahy. Zastavila mne mohutná věž, která je základním principem perfektně odvedené až puntičkářské práce. Dokonalé dílo vyžadující značné úsilí. Jak při stvoření, tak i při rozluštění jejího tajemství. Stál jsem tak u první věže ze sta, která je středem, srdcem jako královská koruna a odměřující vesmírný i pozemský čas. I když na první pohled není nejvyšší a ani svou výškou nepřesahuje slavný Pražský hrad, který se hvězd dotýká…, tak přesto je větší než „On“. Díky vzácnému orloji jej převyšuje.

Zadíval jsem se na orloj už jinýma očima, než se na něj dívá každou hodinu stovka turistů s fotoaparáty. Bylo však ještě příliš brzy, aby kohout zakokrhal a Kámen Moudrosti byl dokončen – tedy spatřil opět „Světlo Světa“.

Už ze Svaté Hory jsem věděl, že jedenáct apoštolů bylo Ježíši věrno rozumem (svatým písmem), zatímco pouze jeden se dvěma ženami věrný srdcem (božím slovem).

Dva kruhy symbolizují astrologicky znázorněné nebe a zemi. Tedy odvěkou touhu             po souladu mezi bohy a lidmi. I když to byla je a bude velmi nekonečná cesta.

Sošky na orloji:

1. Smrtka s přesýpacími hodinami
2. Hudebník s loutnou
3. Astrolog s dalekohledem
4. Vzdělanec s knihou
5. Věštec se zrcadlem
6. Alchymista s lahvičkou
7. Anděl s mečem a štítem

První soška symbolizuje, že čas každého z nás je omezen a že i Velké dílo musí být tvořeno v souladu s dobou.

Druhá prozrazuje, že je potřeba žít s hudbou, uměním, hravostí a radostí, což dá člověku velkou sílu ke tvoření.

Třetí říká, že ve Svatém Písmu bude nutné číst tak jako v neomylné řeči hvězd.

Čtvrtý sděluje, že nejlepším učitelem je tichá samota, aby student objevil v učení Boha, nikoliv mistra či lektora.

Pátý vidí v zrcadle budoucnost, ne svou krásu, protože jinak by tu musela být zobrazena krásná žena, nikoliv vousatý, starý a ošklivý muž.

Šestý se zabývá alchymií, opírá se holí o zem a drží lahvičku či váček s něčím velmi cenným. Ať už to jsou mince nebo elixír.

Sedmou postavou je anděl se zlatými křídly – posel vznešených myšlenek a s mečem  i štítem (rozumem i srdcem) jako Svatý Jan – nejmladší z apoštolů.

Vyšlápnul jsem si na věž a zadíval se na Týnský chrám, čímž jsem věděl, že dnes vystoupám ještě na další dvě věže, které jsou spojeny s atributy žezla (síly) a jablka (lásky). Přičemž tato Staroměstská věž se nachází přesně uprostřed jako královská koruna. Zadíval jsem se také na Pražský hrad, jenomže tu bylo něco neobvyklého. Chrám Svatého Víta úplně zmizel. Byl zahalen mlhou. Jakoby mi to říkalo, že Velké Tajemství musí zůstat ukryto, ale proč, to se nejspíš dozvím až později.

Židovská čtvrť

Zamířil jsem do židovské čtvrti najít rabiho Löwa a poradit se s ním o Golemovi i velkých tajemstvích. Bohužel však vše tady bylo zavřené a tak jsem alespoň pohlédl na hvězdu se zvonečkem, která mi dala alespoň malou naději nevzdávat se a jít dál. V jednom obchůdku jsem si koupil ještě jednu malou tajemnou relikvii a uložil ji do kouzelné brašny k Libušině pokladu. Když už nemám moc štěstí najít něco u Židů, tak navštívím alespoň zdejší alchymisty. Ve Staronové synagoze bych stejně Golema a Kámen Mudrců hledal jen velmi stěží a nikdy bych ho tam nenašel.

Staroměstská alchymie

Zamířil jsem tedy do nejtajemnější místnosti v Praze, kam rád chodíval i císař Rudolf II. Popravdě kdybych byl císařem, tak bych také raději vyhledával prosté alchymistické laboratoře, než vznešené zámecké salóny, plesy a večírky. Ti dole si měli co říct víc, než ti nahoře. Akorát vše muselo zůstat „pod pokličkou“, přísně u tajené.

Vždyť kdo by nechtěl z neužitečných kovů vyrábět zlato, proměňovat ho ve stříbro, popíjet elixír věčného mládí a hledat tajemství nesmrtelnosti. Vše se ukrývá ve starých knihách, svitcích, lahvičkách spojené se symboly draka, ďábla, smrti i přesýpacích hodin. V alchymii byla mocná síla, která se udržovala v tajnosti a temnotě, s čímž souvisela i černá magie, která ovšem byla jen černým závojem, oponou, za níž se ukrývala mnohá velmi vzácná tajemství. Ať už to bylo tekuté zlato a stříbro. Přečetl jsem si zde tajemství elixíru věčného mládí zapsané v tajemné knize a odnášel si odtud malý suvenýr, abych i nadále mohl spekulovat a bádat o věcech okultních.

Metronom

Vypravil jsem se dál k novověkému symbolu, jehož červená ručička odměřovala čas. Tedy měla by ho ukazovat, jelikož byl zastavený, i když by se měl kývat ve tvaru písmene „V“. Připomnělo mi to, že mám stále dost času, ale i přes stání hodin, musím jít dál. Byl to však smutný pohled na mrtvý stroj času, který zdobily jen sprejové nápisy a boty přivázané  na elektrickém kabelu. Když si takto lidé váží novověkých symbolů, jak si potom mohou vážit těch starých a ještě z nich vyčíst nějaké skryté poselství? Metronom už asi dneska nikdo nepostaví, ale posprejovat ho a „obout“ dokáže v podstatě každý hlupák.

Chrám Svatého Víta

Cestou na Hradčany jsem přemýšlel, jestli mám navštívit hlavní chrám Čech. Když byl zahalen mlhou a tím zůstat tajemný. Když jsem však uviděl davy lidí tlačící se dovnitř, tak jsem pochopil, proč tam jít nemám. Aspoň ne dnes. V jeho okolí mne opět vítal Svatý Jiří bojující s drakem a vedle něho si všimnul královské koruny položené na knize. Víra musí být na hlavě rozumu, zatímco síla v moudrosti a božím učení. Korunu jsem již objevil na Staroměstské věži, ale zbývá získat ještě žezlo a jablko. Zastavil jsem se ještě u sousoší již mrtvého Jana Nepomuckého, jehož fyzická cesta už skončila a proměnila se v duchovní. S ochranou velkého anděla a dvou malých andílků, z nichž jeden držel kříž (věřil mu) a druhý mu líbal nohu (miloval jeho cestu).

Ani mne nemrzelo, že jsem se nedostal dovnitř, protože tajemství chrámu se ukrývalo venku, nikoliv uvnitř. Zadíval jsem se na zlaté okno, které zářilo v paprscích Slunce a nad ním bylo velké královské „R“. Hned vedle jsem uviděl zlatou pyramidu, i když jsem rád, že ji umím postavit na špičku. Postavit pyramidu, zvítězit, uspět a něčeho dosáhnout chce v životě spousta lidí, ale umět ji postavit obráceně na její vrchol – už jen málokdo. A přesto ta druhá možnost má velkou výhodu v tom, že se na ní vejde více lidí, kdežto na pyramidu pouze jeden člověk. Se smutkem v srdci jsem opustil Pražský hrad a šel hledat druhý korunovační klenot na horu lásky.

Petřín

Šel jsem podzimní petřínskou krajinou, až k novověké rozhledně. Tato věž lásky je opět větší, než samotný Pražský hrad, čímž byla zasvěcena druhému korunovačnímu klenotu – jablku. Mnoho lidí touží zvítězit v lásce, a proto je i tato rozhledna hojně navštěvovaná. Jenomže láska mívá hodně různých podob a lze se v ní ztratit jako v zrcadlovém bludišti. Život utíká dál jako voda a protéká Vltavou, přičemž člověk může citově bloudit svým osudem, aniž by došel ke svému cíli a dosáhl životního naplnění.

Z Petřínské rozhledny jsem spatřil Pražský hrad hned dvakrát. Poprvé ve tvaru zlatého trojúhelníku vrcholem vzhůru a podruhé jako stříbrný špičkou dolů. Jednou jako zlaté jablko a podruhé jako stříbrný pohár. Zde nahoře je láska zlatá jako hřejivé Slunce, zatímco dole pod horou lásky stříbrná jako chladivé světlo Luny.

Tys Karle Hynko Mácho moc dobře věděl, co je to opravdová láska, vyrovnaná slunečním zlatem a měsíčním stříbrem. Obojí musí být v souladu, což je přednostní vesmírný zákon. Tys byl stříbrným pohárem, nikoliv zlatým jablkem, čímž jsi dodnes zůstal – tady věčný pod Petřínem.

Malostranská alchymie

Z Petřína jsem seběhl na pražskou Malou Stranu a zatoužil jsem navštívit ještě nějakého alchymistu. Poradit se s ním, jak spojit neslučitelné protiklady, až na třetí věži objevím třetí korunovační klenot. Měl jsem teď už dva, čímž mi k dokončení Kamene Mudrců chybělo už jen velmi málo a vůbec mi nevadilo, že už se blíží večer. Času bylo stále dostatek. Ovšem najít v dnešní době alchymistu bývá velmi těžké – a to i dnes v 21. století. Zhruba jsem věděl, kam mám jít a věděli to i lidé, kterých jsem se ptal, ale nikdo to nevěděl úplně přesně. A tak jsem bloudil Malostransko-Hradčanskými uličkami, až jsem nakonec to tajné místo nakonec objevil. Bylo to opravdu utajené místo, když ho navštěvovali i králové a císaři.

Byl jsem seznámen s filozofickým vejcem, které je velmi křehké, aby si s tak cenným tajemstvím jen tak někdo pohazoval. Mohlo by se snadno rozbít! Potom by bylo vše ztraceno, protože se v něm ukrývá zárodek tajemství celého světa i nové doby.

K tomuto tajemství musí mít člověk svou malou šťastnou hvězdu, jejíž Světlo letí na Zemi až milióny let. Práce na vytvoření opravdového Kamene Mudrců vyžaduje značnou trpělivost ukrývající se ve všech horách světa (Kronova říše) a příliš mnoho vytrvalého úsilí. Důležitá je také opatrnost, a proto se musí nacházet na tichém klidném místě, kde se nebojuje.

Karlův most

Pomalu se stmívalo, nad Petřínem se objevily červánky a vlády se ujala čarokrásně magická Večernice. Nastal čas vrátit se zpátky na druhý břeh řeky Vltavy a vystoupit ještě na třetí poslední věž dnešního dne. Nezapomněl jsem se však zastavit u Jana Nepomuckého v místě, kde skončil jeho fyzický život a začal ten nebeský. Položil jsem ruku na pětiramenný kříž a tiše si přál dokončit pouze to, co jsem již započal. Slíbil jsem věrnost dlouhé nepomucké cestě a poděkoval Bohu, že mne stále provází, čímž mi pomáhá pracovat na Velkém Díle.

Žižkovská věž

Byla sice už tma, ale dosáhl jsem výšky třetí věže, která je symbolem síly a úspěchu jako vztyčený Jupiterův prst (ukazovák). Zadíval jsem se na noční osvětlenou Prahu, odpočinul si po dlouhém putování a v tichosti zrekapituloval dnešní den, abych nabral sílu na zítřek. Zadíval jsem se na tříbarevnou věž a věděl jsem, že ani ve třetím korunovačním klenotu, žezlu, se nenachází Svaté Srdce Páně, ale pouze ve všech třech najednou. Střeženy čtvrtým symbolem Svatováclavským mečem jako Excalibur. A s touto poslední myšlenkou jsem se ponořil do noci pražských světel.

Jeskyně s drahokamy

Pozdě večer jsem ulehl do postele pod Vyšehradem a nechal si zdát o Kameni, v němž se prý ukrývá moudrost celého světa od bájné Atlantidy, přes Starověk a Středověk, až po náš současný i budoucí Novověk. Otázkou stále však ještě zůstává, zda je to pouhý sen, legenda anebo opravdový skutečný kámen?!

Probudil jsem se a ocitl se před jeskyní. Stačilo jen zadat tajný kód, heslo a sama se otevřela. Byly tam stovky či tisícovky pozemských drahokamů, z nichž některé možná byly i z vesmír. Tak byly zvláštní a neobyčejné. Věděl jsem však, že nehledám ani pozemský drahokam ani meteorit z nebe, ale pouze opravdový obyčejný kámen s prostou i vznešenou filozofií, která se dotýká božského nebe a zároveň je z našeho Světa. Pochopil jsem však, že tady ho určitě nenajdu, ale vím, kde ho hledat. Opustil jsem tedy vzácnou tajuplnou jeskyni a vydal se ve dvoučlenné skupině tam, kde tento příběh a cesta začaly.

Denní Vyšehrad, neděle 19.října 2014 okolo 13:00

Jakmile jsme vystoupili z metra na Vyšehradě, tak se šedivá mlha proměnila v krásný sluneční den s blankytně modrou oblohou. Ideální počasí a čas na procházku i piknik. Příjemné setkání bylo pětičlenné. Mírně opojen dobrým moselským vínem jsem si vzpomněl, že ještě musím „vypnout“ Golema. Málem jsem na Něho zapomněl. Díval jsem se na křišťálovou kuličku, která hřála jakoby byla právě vyndána z pece. Uschoval jsem ji opět do brašny k Libušině pokladu. Právě tady příběh s Golemem začal (alfa) a tady nutně taky musel skončit (omega). Zbývá než zajít do Vyšehradského chrámu poděkovat za pražské poselství a vyzvednout tajemný Kámen Moudrosti. Myslím, že právě zde by měl být – teda jestli se nepletu. Vnitřek chrámu byl prosvícen a zářil zlatým i stříbrným světlem, čímž došlo ke spojení protikladů  a tím i k vytvoření opravdového Kamene Mudrců. Vyšel jsem opět vepřed katedrálu a ve svých rukách držel tajemný, ojedinělý a  vzácný kámen, který je jediným kamenem na světě, protože pochází ze země i z nebe. Uschoval jsem ho v černém hedvábném sáčku a přidal Ho k Libušině pokladu. Otázkou jen zůstává, co s ním. Odhalit Ho lidem nebo raději někam ukrýt, aby tak velké tajemství bylo v bezpečí? Nejspíš bylo lepší, že jsem tu byl sám, oni by mi to kamarádi stejně asi ani nevěřili. A tak jsem usoudil, že tajemný šém – klíč k velkému tajemství raději ukryji. Prozradím ho ovšem pouze tomu, kdo dokáže postavit pyramidu na špičku.

„Schovám šém pod sedmiramenný svícen, tam totiž bývá největší tma, a pokud svíčky na něm zhasnou, pak bude ještě větší!“

Díky rabi Löwe, už vím, kam se vypravím příště.

Zpracováno v Táboře, dne 22. listopadu 2014

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz