Tajemství sedmiramenného svícnu 10/13

1. 9. 2014

TAJEMSTVÍ SEDMIRAMENNÉHO SVÍCNU

Po svém pražském putování jsem potřeboval najít klidné místo pro odpočinek a meditaci. I když jsem věděl, že si moc neodpočinu, protože jsem od rabiho Löwa v Praze dostal další nebeský pokyn: „ukrýt šém – klíč k tajemství na bezpečné místo“. Myslím si, že lepší město než Třebíč jsem si opravdu vybrat nemohl. Bude tu určitě méně lidí, než v Praze a také se zde najdou tichá klidná zákoutí pro rozjímání. Snad mi pomůže i zádumčivé nevlídné počasí, kdy raději spousta lidí bude trávit volný čas někde v teple. Bylo to sice malé město, ale využil jsem na něj prodloužený víkend, abych měl více času k hlubokým meditacím, protože to tu bude potřeba.

Třebíčský zámek

Dne 15. listopadu 2014 jsem se krátce zastavil na Karlově náměstí a v zápětí pochopil, kdo mne tu bude o víkendu střežit a provázet. Dva bratři Cyril s Metodějem, jeden s vírou (kříž) a druhý s moudrostí (knihou). Byly jako dvě hory (trojúhelníky) a mezi nimi jedno údolí (trojúhelník postavený na špičku). Jako první místo jsem si vybral třebíčský zámek neodvratně spojený s bazilikou Svatého Prokopa. Z jedné strany je vidět pouze zámek a z druhé jen bazilika. Opravdu krásné spojení světské a duchovní moci jako dva spojené trojúhelníky na mojí malé židovské hvězdičce.

Rozhodl jsem se, že si interiér zámku prohlédnu kompletně a podrobně, a tak jsem si zakoupil hned čtyřnásobnou vstupenku:

Portály a brány
Svět neživé přírody
Lidé, místa a osudy
Valdštejnové v Třebíči

Při první prohlídce jsem nic zvláštního nenašel, ale i tak byla vstupní bránou, portálem do druhé expozice – „světa neživé přírody“. Procházel jsem mezi vzácnými kameny, ale ani jeden z nich nebyl Kamenem Moudrosti. A dokonce ani nebyly tak drahocenné jako v jeskyni drahokamů v Praze, ale spíš prostší a obyčejnější, což jim dodávalo jejich přirozenou krásu a jisté kouzlo. Žádný z nich však nedokáže promluvit, ale jen tiše mlčet. Akorát díky vzácným vltavínům jsem si vzpomněl na své toulání po Praze kolem Vltavy, a to mi připomnělo, že i řeka omele nejhrubší kámen v hladký oblázek. I když k tomu potřebuje velmi mnoho vody a času.

„Věděl jsem však, že pro mne můj Kámen Moudrosti bude životní realitou, kterou držím ve svých rukách a mám ho schovaný v Libušině brašně.“

Při třetí prohlídce jsem se pouze trochu v žil do světa místních lidí, jejich tradic a načerpal sílu na procházku židovským městem. Nakonec jsem se vydal na klasickou zámeckou prohlídku. I když jsem ještě netušil, že tu na mne bude čekat Rafael Santi se svým dalším obrazem – byť jen kopií.

Madona s rybou a lvem

Zelený závěs
Madona na trůnu s nedůvěřivým pohledem
Dítě s vrozenou otevřeností a lehkomyslností
Anděl Rafael jako posel z nebe
Člověk Tobiáš jako pozemský posel
Spojené ruce – soulad nebe a země
Svatý Jeroným jako moudrý stařec v červeném plášti
Dětská ručička založená v knize
Otevřená kniha
Lev symbol královské výšky
Ryba symbol hloubky Svatého Grálu

Zelený odhrnutý závěs, stejně jako u obrazu Sixtinské Madony, ukrývá tajemství, které nám Rafael odhalil, protože je roztažený. Jeho zelená barva symbolizuje naději, přirozený růst, přírodu a prostší způsob života. Jelikož je tmavá tak navíc do obrazu vnáší hloubku – jako „hluboký les“.

Madona na trůnu s přísným nedůvěřivým pohledem chránící jako mateřská luna své dítě (hvězdu) před unáhleným rozhodnutím a zbrklostí. Snad mu propůjčí svou měsíční stříbrnou intuici, která její dítě varuje před nebezpečími.

Nepatrná svatozář nad její hlavou poukazuje na slabou lásku nebeskou, ale naopak na silnou lásku pozemskou (stabilní trůn).

Neklidné dítě jakoby se chtělo vrhnout do něčeho, co je velmi nejisté, a proto je drženo pevnou rukou své matky, čímž se projevuje vrozená vlastnost otevřená zdrženlivost.

Spojené ruce anděla Rafaela a člověka Tobiáše ukazují touhu po spojení lásky nebeské a pozemské – tedy souladu Nebe a Země.

Svatý Jeroným jako moudrý stařec v červeném plášti a otevřenou knihou. Červená vyjadřuje energii a stařec moudrost díky knize, protože jinak by se jednalo pouze o zkušenost, nikoliv o moudrost. V tom je velký a podstatný rozdíl!!! Vypadá to, že dítě tajně čerpá božskou inspiraci z Jeronýmovy knihy a tím se učí číst Svaté Písmo.

Pokud se dítě naučí správně rozumět Svatému Písmu Světa, pak může být v budoucnu velkou nadějí pro lidstvo a tím spojit dva neslučitelné protiklady – lásku nebeskou s pozemskou, přičemž jedna je o fyzickém kontaktu a druhá není.

Dva poslední symboly Ryba a Lev symbolizuje hloubku vody a výšku slunce jako dva trojúhelníky – jeden postavený na špičku v barvě stříbra a druhý s vrcholem nahoru, který je naopak zlatý. Pokud chce člověk najít největší tajemství, tak musí jít do hloubky, kde bývá největší tma. A naopak pokud chce zvítězit, něčeho dosáhnout – třeba až „královské výšky“, pak se musí vydat nahoru – ke Světlu.

Už podruhé jsem se přesvědčil, že Rafael Santi byl génius, který svá díla tvořil s velkou láskou nebeskou. I když k ní potřeboval pozemské hodnoty na plátna, barvy a štětce.

Bazilika Svatého Prokopa

Ze zámku jsem zamířil rovnou do baziliky Svatého Prokopa a těšil se, co mne zde čeká. Z chrámu na první pocit byla cítit tvrdost, pevnost a studenost, což jsou velmi vhodné vlastnosti pro ukrytí nejsvatějších tajemstvích. Věděl jsem však, že nahoře v nebeské klenbě a výšinách kostela tajemství ukryto nebude, protože tam bylo mnoho světla. Pohlédl jsem tedy dolů pod kazatelnu, kterou podpíraly tři sloupy, přičemž prostřední sloup držel na svém hřbetě lev.

„Silnější je vždy ten, kdo sloup podpírá zespoda, nikoliv ten, kdo stojí nahoře!“

Sešel jsem tedy ještě dolů do krypty a odtud vylezl ven z baziliky. A hned na to jsem spatřil tři posvátné symboly města Třebíče. I když mnoho lidí kolem nich projde bez povšimnutí.

„věž – studna – strom“

Věž symbolizuje výšku nebe, studna znamená hloubku země a strom je od nepaměti silou života. Ke všemu člověk potřebuje sílu – vznešenou, hlubokou i životadárnou. Dohromady tedy přináší trojnásobnou sílu světa, kterou musí umět člověk dobře ovládat, aby se nestala nástrojem individuální moci, vítězství a slávy, a tím celkově zla. A proto se ukrývá v temnotách jako malá šťastná hvězdička na noční obloze.

Židovské městečko

Opustil jsem zámek i baziliku a vypravil se mnohem níž do třebíčské židovské čtvrti. Zamířil jsem rovnou k Zadní synagoze, v níž se shromažďovala stará a nová moudrost, což dalo základ starému i novému zákonu. Uvědomil jsem si, že nyní se nacházíme taky na přelomu dvou rozdílných etap, jenomže s tím rozdílem, že už máme znalosti tří věků starověkého, středověkého a novověkého. A to vše se musí vejít do jednoho kamene. Židovské nápisy na zdech synagogy nemusím číst, přenechám je odborníkům na hebrejské písmo a zůstanu pouze u překládání písma svatého – symbolů, které jsou součástí mého života, s nimiž jsem se dostal do styku. Ovšem jeden velmi známý symbol se zde nacházel, který je i součástí mého malého Libušina pokladu:

Sedmiramenný svícen

Byl sice pohaslý, ale díky tomu si své tajemství stále ukrývá tak dobře jako by byla naprostá tma. Uvědomil jsem si, že právě zde se nachází správné místo, kam ukrýt klíč k Tajemství – šém ke Golemovi. Tady bude určitě v bezpečí jako pod lampou.

„Sedm svíček na svícnu představuje sedm bohů viditelných pouhým okem, ale poslední tři zůstávají zahaleny černým závojem noci. Když na obloze září pouze jeden jediný Bůh, tak zmizí i všech ostatních devět bohů. A naopak jakmile se opět schová, tak na obloze mohou zářit všichni olympští bohové. Sedmiramenný svícen je největším symbolem kabalistického i božského mysticismu.“

Potom jsem se ještě dlouhou chvíli toulal zadumán uličkami městečka, až jsem vyšel ke Hrádku, kde jsem spočinul na lavičce a zadíval se na město. Nakonec se i na Třebíč snesla tma a ulice pod svitem pouličních lamp se proměnily v tajemná a tichá stínadla.

Zašel jsem ještě do prázdného temného kostela Svatého Martina, přičemž jsem tohoto světce na oltáři jen matně tušil a který se letos se sněhovou nadílkou opozdil. Připomnělo mi to, že zlatou střední cestou míru se nikdo moc nevydává – buď o ní neví nebo tudy jít nemůže, protože buď si člověk zvolí klid nebo čelí životnímu boji. Jenomže mír se nachází přesně uprostřed a vyžaduje sloučení neslučitelných protikladů. A krom toho zima, mráz a sníh jsou symboly míru a nemělo by se bojovat, protože každý kdo by toto pravidlo porušil, tak by mohl dopadnout jak Napoleon u Waterloo.

„Cesty boje (síly) a klidu (lásky) jsou hojně prošlapávané, ale tou prostřední athénskou cestou srdce a míru jde jen málokdo.“

Zadíval jsem se na malou křišťálovou kuličku, která mi pomohla oživit pražského Golema, čímž se mi podařilo získat tajuplný kámen božské moudrosti. Pochopil jsem, že jsem opravdu na správném místě – ve městě sedmiramenného svícnu, kde bývá největší tma.

Židovský hřbitov

V neděli, 16.11.2014, jsem hned z rána vypravil na židovský hřbitov s nadějí ukrýt tam kouzelný šém - klíč k tajemství. Když jsem se tam zadíval na židovskou hvězdu, tak jsem pochopil, že dva spojené trojúhelníky nikdo, ani největší zlo, nerozdělí. Zlato a stříbro budou dál zářit jako šťastná hvězda králů, nikoliv jako král samotný. O kus dál jsem spatřil něco černého a rychle se pohybujícího. No, nebyl to žádný duch ani strašidlo, ale obyčejná veverka s oříškem či šiškou, kde se pod pevnou skořápkou ukrývají drobné a cenné poklady, které jen tak každý nerozlouskne a neobjeví. Sešel jsem devět schodů a přitom si byl vědom, že budu muset jít ještě hlouběji – klidně až do středu světa. Kde jinde bych objevil ta nejhlubší, nejposvátnější a nejstřeženější tajemství? Na zídce jsem našel ještě starou zrezivělou lžíci, přičemž jsem si pomyslel, že láska nebeská je silnější než pozemská, protože nestárne, nerezaví, netrouchniví a neumírá – zkrátka je věčná a nesmrtelná. I když ji najde jen málokdo, protože je neviditelná a nefyzická. Když jsem nakonec židovský hřbitov opouštěl, tak jsem moc dobře věděl, že opravdový Kámen Moudrosti musí být v čistých, nevinných rukách, které nikdy nepoznaly, co je boj ani co je klid. V takových nikdo velké tajemství hledat nebude!

Větrný mlýn

Vydal jsem se tedy na opačnou stranu města až na vrcholek s křížem, kde jsem se rozhlédl po kraji. Letopočet 1882 mi po sečtení připomněl číslo 19 a tím cestu Slunce, Boha a Víry. Dodalo mi to sluneční sílu, i přestože bylo zataženo, pokračovat dál ve svém putování až k místnímu větrnému mlýnu, kterým už ani nejsilnější vítr nepohne a neroztočí. Věděl jsem, že vyrobit opravdový Kámen Moudrosti se podobá téměř nereálné práci jako bývá boj s větrnými mlýny, ideály, ale pokud se to přece podaří, pak bývá odměna sladká a zasloužená. I když to vyžaduje spoustu trpělivosti, vytrvalosti a úsilí, přičemž cíl bývá stále v nedohlednu. Nezbývá než doufat, že boží mlýny se budou stále otáčet jako tento krásný svět a žádné zlo je nezastaví. A navíc jsem v Třebíči objevil další zapomenutý novověký symbol.

Libušino údolí

Opustil jsem „návrší větrů“ a se svým drobným pokladem jsem sešel dolů do tichého Libušina údolí porozjímat o nově nalezeném tajemství sedmiramenného svícnu a nalézt vnitřní klid díky romanticky zádumčivému Máchovu jezírku. Pochopil jsem, že střežit tak vzácné kabalistické tajemství Stromu Života hlubokou důvěrou mlčenlivosti a trpělivě obětavou prací, což obojí je k zapotřebí k dokončení Velkého Díla i k jeho střežení. S těmito myšlenkami a pocity jsem se po desetikilometrovém výletu lesem i polem dostal až na Strážnou horu. Odkud se mi od kapličky a tří křížů naskytla již poslední pěkná podívaná na Třebíč – i když zamlžená.

Třebíčské nádraží

Nakonec jsem se odebral na třebíčské nádraží na svůj vlak, odkud kdysi dávno naposledy Židé opouštěli své domovy s téměř žádnou nadějí na návrat. Už teď na tomto místě jsem věděl, kam jedna z mých cest povede. Místo, jež také musí být součástí mého Kamene Mudrců. Jelikož nejsem symbolem moci, vítězství ani slávy; vlastním zlatý křížek z města andělů, svatou knihu s pěti posvátnými písmenky a mám stále dvě mince pro převozníka, pak se nemusím bát ani ďábla. Doufám, že mi to pomůže také jednoho dne tam.

Když jsem již seděl ve vlaku, tak jsem přemýšlel, komu tak velké tajemství svěřit, aby nezůstalo pouhou legendou a přesto bylo v bezpečí. Asi nějakému „králi“ – vždyť držím v rukou přímo „královské tajemství“. No, tak to už mám před sebou dvě cesty.