Tajemství Svaté Hory

     Byla neděle, 17.8.2014, a tak jsem si opět řekl, že by to chtělo nějaký další duchovní výlet za poznáním. I když po Atlantidě by to chtělo něco menšího, skromnějšího a hlavně si odpočinout někde na klidném místě a načerpat energii z nebe. Vzpomněl jsem si na Karlštejn, kde jsem přímo pod ním u starožitníka objevil starou krásnou pohlednici Svaté Hory, i když jsem ji přímo nehledal, a tak jsem se rozhodl, že se vypravím právě tam. Alespoň slíbit věrnost blahoslavené Panně Marii, když už jsem své zlaté prstýnky ukryl v daleké a bájné Atlantidě.

     Cestou do Příbrami jsem otevřel Svatou Knihu a zadíval se na pohlednici. Věřil jsem, že mi Stříbrný oltář prozradí své svatohorské poselství, ukáže mi další směr k dokončení tajemného Kamene Mudrců a třeba mi věnuje nějaké své tajemství výměnou za obětovaný zlatý prstýnek.

     Do Příbrami jsem dorazil kolem půl deváté, což bylo dost času na toto malé město – celých sedm hodin. Uviděl jsem žlutou věžičku a tak zamířil právě k ní, přičemž jsem zakrátko dorazil ke kostelu Svatého Jakuba zářící do dáli svou sluneční barvou. Měl jsem štěstí bylo právě po ranní mši a tak bylo ještě otevřeno. Svým bystrým okem jsem se tiše rozhlížel po chrámu a můj zrak spočinul i na oltáři se Svatým Jakubem s tradičním kloboukem a holí. Vzpomněl jsem si na svou malou svatojakubskou cestu Pelhřimovem                   a věřil jsem, že mne tento světec provede i zde Příbramí.

Zlatý trojúhelník a stříbrná koule

     Když v tom moje oči byly nasměrovány nad kazatelnu, kde jsem spatřil dvojici tradičních symbolů – zlatý trojúhelník a pod ním stříbrná koule, což symbolizuje Boha a Zemi. Jenomže tu bylo něco špatně, rozhodně by bylo zajímavější a hezčí, kdyby to bylo obráceně – zlatá koule nahoře jako Slunce a stříbrný trojúhelník špičkou dolů jako Země symbolizující hloubku, ne výšku. To by potom znamenalo božskou jednotu (kruh) a hloubku s pokorou. Barvy zůstávají – zlatá nahoře a stříbrná dole, neboť Slunce nikdy nebude zářit stříbrem a Země se nikdy nezatřpytí zlatem.

     „Stříbro pak může zazářit nebeským zlatem, a proto může mít větší cennou hodnotu, než zlato pozemské, protože není symbolem vítězství, slávy ani moci.“

     Opustil jsem kostel Svatého Jakuba, přičemž jsem mu poděkoval i Janu Nepomuckému, a pak už vyrazil dál hledat svatohorské schody a přemýšlet, co tam asi objevím za symbol i jeho skrytý význam. Kráčel jsem temnou chodbou a z dlouhé chvíle i pro zajímavost počítal schody. Bylo jich celkem 344. Cifra po sečtení 11 mi dodala sílu a opravdu Svatá Hora byla opravdu velmi silným duchovním místem. V chrámu se zrovna konala mariánská pouť, a proto tu bylo spousta lidí. Obešel jsem chrám dokola a našel si klidné místečko stranou, abych nerušil bohoslužbu a sám nebyl rušen přijímat myšlenková poselství od Boha.

Zlatá soška

     Zahleděl jsem se na zlatou sošku Panny Marie Svatohorské s dítětem hledící na chrám shůry stále ještě šedivé oblohy jako zlato na stříbrném pozadí. Přinášejícím člověku nebeskou lásku s nadějí i v pošmourném smutném dnu. Zauvažoval jsem, jak je možné, že se vždy Panna Marie zobrazuje s děťátkem, když láska nebeská přece není o fyzickém kontaktu ani hmotě. Proč se tedy hovoří o neposkvrněném početí, když se žádný člověk nenarodí ze vzduchu? Když v tom jsem si vzpomněl na Betlém a v zápětí mi to došlo. Jestli opravdu byla Marie Pannou, pak to přece nemohlo být její fyzické dítě. Potom by se opravdu jednalo o neposkvrněné početí, takže ono je to ve své podstatě i možné. Přece to jde. Právě jsem pochopil, jak to bylo s Ježíšovým nesmrtelným narozením, a jestli to bylo opravdu Velké Tajemství, které střežili Templářští rytíři, pak se už vůbec nedivím, že získali od Papeže, tak významnou listinu přímo s královskými neomezenými možnostmi. Tak to mi Svatá Hora nejspíš také vydala své největší tajemství, a to jsem ještě ani nebyl u Stříbrného oltáře. Jenomže tak velké tajemství také nemohu prozradit, a tak ho raději ukryji v hlubinách svého srdce. Bude však dalším kouskem pro filozofii Kamene Moudrosti.

Stříbrný oltář

     Stál jsem tiše u stříbrného oltáře, u něhož jsem tiše poděkoval a slíbil věrnost bohyni Athéně, Panně Marii i vile Tugendhat. Všechny tři jsou totiž pannou s neposkvrněným početím, akorát z jiného věku – starověku, středověku a novověku. Mlčky jsem tam stál a pozoroval oltář, ale nic – žádný klíčový symbol, žádná myšlenka. Jakoby úplně mlčel a nabádal k tajemství mlčenlivosti. Vždyť se přece říká: „mlčet zlato a mluvit stříbro“, a proto se takové tajemství musí sdělovat pouze tiše a opatrně prostřednictvím vnitřního hlasu nebo napsat svatým písmem. K tomu však budu potřebovat zlatý meč, který mi tu spadl z nebe.

Zlatá kniha se stříbrnými stránkami

     Když jsem však ze stříbrného oltáře nic nevyčetl, tak jsem alespoň obešel chrámovou místnost a spatřil zlatou knihu se stříbrnými stránkami, na nichž byla velká zlatá písmena Alfa a Omega. Věděl jsem, že jedna dlouhá doba končí a pomalu začíná nová, ale velké tajemství o neposkvrněném početí nesmí zaniknout a být předáno tajnou nebeskou cestou dál budoucím novověkým generacím.

Máří Magdaléna

      Ze Svaté Hory jsem si odnášel dva malé stříbrné prstýnky jako dar za slib věrnosti Panny Marie Svatohorské a jejímu velkému tajemství. Zastavil jsem se ještě u kaple Máří Magdalény. Tato žena byla sice z prostého rodu, ale velkého bohatého srdce a ducha, tak i ona měla boží právo znát tajemství lásky nebeské jako zdroj univerzální moudrosti.

     Byly však jen tři lidé, kteří znali pravdu o tom, jak to bylo doopravdy s neposkvrněným početím a velkému daru pro lidstvo. Věděla to pouze Marie, Magdaléna a Jan – tedy ti srdcem nejvěrnější Ježíšovi. Ať už se na ně vzpomínalo během dva tisíce let chvalně či nechvalně, tak jejich jména vydržela nesmrtelná po celou dlouhou středověkou dobu stejně jako jméno Ježíše Krista. Kdo se tím dnes z jejich současníků, ať už prostých či mocných lidí, může vůbec pochlubit?

     Opět jsem sešel 344 schodů temnou chodbou, ale teď už jich bylo 688, což mi dalo jistotu nevzdávat se ve svém duchovním úsilí a pokračovat dál. Měl jsem však ještě dost času, a tak jsem odbočil Pražskou ulicí, aniž bych věděl, kam mne dovede a došel jsem na malé Václavské náměstí, kde jsem se usadil na předzahrádku cukrárny dát si odpolední kávu na chvíli vydechnout a trochu zalistovat v knize „Pražské kostely“. Není tedy už žádným překvapením, kam se budu muset vydat příště a kam mne Příbram nasměrovala. Nezbývalo tedy nic jiného, než si zapnout cestovní plášť a z „mikrováclaváku“ se přemístit na „makrováclavák“ do krásné tajemné alchymistické Prahy a pokusit se v ní objevit opravdový Kámen Moudrosti. I když to bude úkol pro silného Golema, ale třeba bude úplně stačit mít jen správný šém – klíč k tajemství.

Slovo závěrem

     Když jsem opouštěl Příbram, tak jsem byl trochu smutný, že toto poselství nebude novověké, protože jsem nenašel žádný moderní symbol. Když v tom jsem uviděl „obrovské sedlecké satelity“, symbol řeči s Vesmírem. Tiše jsem si pomyslel, že lidé dnes dokáží komunikovat pomocí nebe s celým světem, ale umí správně rozmlouvat s Bohem? 

Zpracováno v Táboře, dne 30. srpna 2014

Tomáš Vojta

www.atlantadia@estranky.cz