VE STOPÁCH BÍLÉHO TYGRA

Liberecké poselství

     Nastal svátkový víkend, a tak jsem se 5.července 2014 vypravil na další duchovní misi s ochranou Cyrila a Metoděje. Přemýšlel jsem, kam se vydat a ve vzpomínkách jsem se zatoulal, až do Pardubic, kdy jsem se toulal za bílým koněm. Nyní už však doba pokročila, a tak by to chtělo něco mnohem více odvážnějšího. No, co třeba tygr – a k tomu ještě bílý? Vypravil jsem se tedy na sever, na světovou stranu sněhu a ledu, kde jinde bych taky mohl spatřit bílého tygra? Sice na tento víkend slibovali bouřky, ale doufal jsem, že mi i tentokrát bude mocný Zeus nakloněný a podaří se mi najít šestý novověký svitek s tajným poselstvím.

     Při příjezdu do Liberce jsem se rychle ubytoval a vyrazil do samého srdce města. Za svůj cíl jsem si nevybral mocnou vznešenou a krásnou radnici, ale hloubku Poseidonovy kašny, která sice není největší místní památkou, ale ukrývá se v ní moudrost všech moří. Tyto poklady však může získat jen člověk typu „malé mořské víly“, který je na suchu němý a každý dotek nohy se zemí (realitou) ho bolí jako by se mu do chodidel zarážel nůž. Zahleděl jsem se na Poseidonův zlatý trojzubec a hned jsem věděl, že ho stále ukrývám ve svých rukách a s pevnou vírou ho držím. „Věřím ve Svatou Trojici, ale tak, že nikoliv by mi musela být  Svatá Trojice podřízena, ale naopak že jsem podřízen pouze já Jí.“ Jedni chtějí zachránit svět, zlepšit ho, zatímco druzí zase věří v antikrista. No, tak to jsem zvědavý, kdo přijde. Dobro nebo Zlo anebo neustále mezi s sebou budou věčně bojovat. Přitom jsem si vzpomněl na Karlštejn, což mi připomnělo hrozbu apokalypsy a to ve všech dobách. Když v ní věřil Karel IV., tak v ní věřím také. A jak se říká, když se dva perou, třetí se zamyšleně usmívá.

     Sice spadlo pár kapek a obloha byla stále šedivá, ale i přes hrozbu bouří jsem se vydal směrem k Ještědu. Sice jsem nemohl odjet šalinou, protože tu mají pouze na Moravě, a tak jsem zvolil český dopravní prostředek – tramvaj. Dovezla mne až na konečnou k lanovkám, kde jsem si vybral výjezd na Skalku, abych se trochu prošel hřebenovce.

     Vydal jsem se tedy dál k chatě Ještědce, kde jsem na chvíli spočinul, abych mohl pokračovat dál na vrchol. Sice z dálky lidem připomíná tvar rakety, jak prozrazuje i soška malého Marťaňátka. Avšak ve skutečnosti se nejedná o raketu, ale realističtější novověký symbol naší doby – „vysílač“. Moderní doba řídí vysílání lidem a signál přenáší do mobilních, rozhlasových i televizních přijímačů, což ovlivňuje myšlení člověka velmi rychlým tempem až rychlostí světla. Avšak nebeské vysílání bývá méně časté, ale právě tyto tajné zprávy z nebe od bohů si mohu přijímat, řídit i vysílat pouze sám, ať už budu kdekoliv na světě. Prostě je krásnější a smysluplnější být nebeským režisérem, tvůrcem a stvořitelem nových myšlenkových poselstvích.

     Zadíval jsem se na kříž i vysílač, kde mezi nimi prosvítalo slunce. Pochopil jsem, že jsem nejspíš musel mít přízeň bohů i mocného Jupitera, který odehnal slibované bouře, blesky a hromy. Starý i nový věk je krásný a důležitý pro náš svět i lidský život v budoucnosti. Pokrok musí jít ruku v ruce s vírou, láskou i nadějí, protože lidé jinak technicky, vědecky zdegenerují, čímž se nebudou umět radovat z prostých věcí kolem nás jako třeba že svítí slunce nebo prší. V tomhle měl pan Karel Čapek svatou pravdu. Bez Ducha Svatého, Kalichu a Kříže se lidé stanou pouze stroji, roboty, čímž ztratí citové a duchovní hodnoty. Morální zánik je mnohem horší nebezpečí, než reálná apokalypsa.

     Zahleděl jsem se dolů do údolí na metropoli severu, kterou jsem měl jako na dlani, a odkud přijížděla modrá lanovka. Nastal čas návratu z nebeských výšin Ještědu opět k zemi a vypravit se na opačnou stranu města do říše fauny. Zahleděl jsem se naposledy na novověkého bílého tygra, nad nímž zářil mocný Hélios, od něhož mohu kdykoliv čerpat sílu Nebe. Akorát to vyžaduje jít ve stopách bílého tygra a pevně věřím, že brzy potkám nějakého opravdového.

     K večeru jsem vstoupil branou do nejstarší zoologické zahrady, kam mne zavedly stopy bílého tygra. Vzpomněl jsem si, že kdo jednou „ochutnal maso z bílého hada“, tak prý porozumí řečí zvířat. To jsem zvědavý, co mi liberecká zvířátka prozradí za tajemství.

     „Když jsem tak stál u výběhu bílého tygra, tak jsem pochopil, že tygr, lev ani slon nejsou nejsilnějšími zvířaty, i přestože mají velkou sílu lovit a umí mocně řvát. Tygr nedokáže čelit slonovi, proti němu je velmi malinkatý. Avšak naopak i velký slon může kvůli své váze spadnout do propasti, takže ani on není králem všech zvířat a tím tedy ani lev. Zatímco však bílému tygrovi nejde o vítězství něco ulovit, ale pouze o přežití, a proto nemůže lovit ve volné přírodě kvůli svému zbarvení a být velmi opatrný. Mohl by být snadno uviděn a tím i jeho tajemství. Razí si tichou cestu v ústranní, čímž je stejně elegantní jako zebra a dokáže žít i pro něco mnohem vyššího a být tak libereckou legendou. Stejně tak jako žirafa dokáže hodovat i tam, kam jiní vůbec nedosáhnou – „až u nebeských výšek.“

     No, a když jsem nyní dokázal najít tajemství bílého tygra, tak mi už nezbývá nic jiného, než jít hledat „bílou tygřici“ – to je typ ženy jako byla ve starověkém Řecku Andromeda dcera Kasiopei a manželka Persea.

     Opustil jsem Zoo a vrátil se zpátky do centra města, kde jsem spočinul, abych nabral síly a zrekapituloval dnešní den. Volný čas čekáním na jídlo i kamaráda jsem využil listováním ve Svaté Knize a díky jejímu Svatému Písmu, jsem zjistil, že nemusím být ani spasitelem ani antikristem jako všichni ostatní, kteří chtějí zvítězit, uspět a dosáhnout moci –  i třeba tím, že budou „pánem prstenu“. To je totiž také vítězství, jak ve zvířecí i lidské říši. Mohu však být něčím mnohem zajímavějším, protože moudrost nenaleznou vítězové, silní a mocní, ale naopak obyčejným člověkem, který miluje tento Svět i Boha, Zemi i Nebe, čímž mohu být jako Hermes Trismegitos – třikrát největší a třikrát nejbohatší, což je jediná cesta, jak být „opravdovým člověkem a bílým tygrem“.

Jablonec nad Nisou

     Druhý den ráno jsem si sbalil věci, odebral se na autobus a vyrazil do dalšího města Jablonce nad Nisou. Měl jsem tam chvilku času, a tak jsem navštívil kostel Svaté Anny, ale kupodivu byl prázdný, neboť se tam konala výstava skla. Ani oltář tam nebyl prý z důvodu, že se tam chodí lidé jen modlit – hloupá to výmluva mladého pána u pokladny, který asi boha nikdy nespatří. Připadalo mi to jakoby novověký Svět chtěl odsunout duchovní hodnoty a dát přednost jen těm pozemským. I každý kostel je postaven jen z hmoty, a pokud mu bude chybět antihmota, pak není božím dílem.

„Kostel bez oltáře je jako nebe bez slunce a svět bez víry!“

     Poté jsem se setkal s kamarádem, který mne vyvezl k rozhledně Smržovce. Odkud se mi naskytl nádherný výhled do okolí Jablonce i Liberce s dominantou Ještědu, což byla příjemná tečka za libereckým tygřím poselstvím. Věděl jsem, že zůstanu pouze „bílým tygrem“, jemuž nejde o vítězství ani bohatství, ale pouze o život a mír na tomto krásném světě související s trojnásobným vítězstvím i bohatstvím. Jenomže on taky bojuje zbraněmi bohyně Athény a za tu nejsmysluplnější hodnotu, která je křehká jako sklo a je to víc, než láska, ale s láskou to souvisí!“

     Zpracováno v Táboře, dne 14. července 2014

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz