KOUZLO STARÝCH POHLEDNIC

     Dostala se mi do rukou krabice se starými pohlednicemi, i když poněkud zatuchlých, ale zároveň provoněných nádechem starých časů. Pustil jsem se tedy do třízení na malé i velké formáty, černobílé i barevné, starší i novější, a hlavně na města a vesničky. Sepsal jsem si seznam míst a začal třídit do albumů a krabic, když v tom jsem si uvědomil, že než všechna místa procestuji, tak v řekách uplyne ještě spousta vody. Přitom jsem si pročítal i zadní stranu pohlednic, přičemž jsem si uvědomil, že většina pohledů má také trojnásobnou hodnotu – materiální, duchovní i citovou:

1. Materiální: každá pohlednice byla zakoupena cestovatelem a většina z nich od odesílatele dostala také známku a nakonec byla také orazítkovaná poštou s patřičným termínem odeslání.

2.  Duchovní: Každá pohlednice má také vlastní duši, což poukazuje třeba na místo, které dotyčný navštívil. Může to být i malé lákadlo, aby druhý člověk (adresát) také navštívil jiný kraj a nezůstal „sedět“ doma – jen ve svém rodném kraji.

3. Citovou: Většina pohlednic má i srdeční hodnotu, což znamená, že někdo na někoho   i přes velkou vzdálenost myslel a vzpomněl si. Byla sepsána vlastnoručně, čímž navíc získává ještě grafologickou hodnotu.

     Při probírání se starými pohlednicemi na mne dýchlo kouzlo starých časů – doby císařské, prvorepublikové, protektorátní i totalitní. Každá doba měla něco do sebe a z každé si můžeme vzít poučení pro budoucnost a tvoření světa v našem 21. století. Tyto doby a problémy dvacátého století už jsou však daleko za námi. Nemusíme se bát, že by se znovu vrátily, ale také by se na ně nemělo zapomenout. Z tohoto důvodu zde stále zůstávají a existují obrázky, které sloužily pro vzdálenou komunikaci mezi lidmi z různých měst i jinými zeměmi.

     Naskytla se mi však otázka, co vlastně budu sbírat? Jakému městu dám přednost? Co bude mojí sběratelskou prioritou? Po troše bádání jsem se rozhodl vytvořit album rodného města Tábora, které je vlastně „pupkem“ národa a dále krásné stověžaté Prahy, která stále zůstane jeho „srdcem“. I když mnozí v ní vidí ukvapenost, hemžení, chaos, obchod a zisk. Avšak i toto se dá dnes vymazat z mysli a najít drobné krásy a tajemství našich předků. Sice se už asi nikdy nevrátí doba, kdy třeba přes Václavské náměstí projela vzácně pouze drožka, stará tramvaj či první automobily, ale i tak můžeme v Praze nostalgicky vzpomínat a hledat drobná znamení z minulých časů.

     Rozhodl jsem se také, že se budu věnovat hlavně období první poloviny 20. století, kdy cesta ke svobodě českého státu byla ještě velmi trnitá a uzavřená velkými mocnostmi Rakouska-Uherska, Německa a Sovětského svazu. Ani v těchto těžkých dobách se však neztratilo srdce národa a naděje Československa, a jeho touha po vysněné svobodě se naplnila. I když to stálo velmi mnoho úsilí, práce, obětavosti i lidských životů.

     Staré pohlednice se pro mne staly univerzálním trojnásobným klíčem ke zkoumání minulosti, otevření brány starých časů a proniknutím do duše i srdce našeho českého národa. Pevně však věřím, že spoustu krásných míst se mi podaří i v 21. století znovuobjevit, navštívit a prozkoumat osobně, ale to bude vyžadovat ještě mnoho trpělivosti a hodně volného času, který tak snad využiji lépe a smysluplněji, než jenom posedáváním v hospůdce u piva, které ovšem k životu a městům také patří jako malé občerstvení na výletech.

„Staré pohlednice se tak nejspíš, alespoň pro mne,

stanou univerzálním zdrojem inspirace mých toulek minulostí

a nových budoucích cest za poznáním.“

Zpracováno v Táboře, dne 19. ledna 2014

Tomáš Vojta