Okolo půl sedmé jsem dorazil do Písku do kulturního domu, kde jsem si v klidu během pár minut připravil svůj poradenský stolek na víkend a došel se ubytovat. Měl jsem však nutkavý pocit se vrátit zpátky do kulturáku, podívat se, jestli už dorazily holky z Litomyšle pomoci jim odnosit bedny s knihami. Setkali jsme se přesně ve vteřině před kulturním domem jakoby to bylo již předem naplánováno a domluveno. Prostě být ve správný čas na správném místě. Okolo deváté hodiny jsem si zašel na večeři na východní straně Kamenného mostu, zatímco ráno jsem si pak snídaně dopřál na opačném břehu řeky Otavy. Uvědomil jsem si, že na hledání píseckého poselství mám pouze dva večery, a tak jsem opustil restauraci a ponořil se do temných magických uliček města Písku.

 

     Své noční procházky jsem započal u Kamenného mostu, od něhož jsem se vydal mysticky tajemnou uličkou podél hradeb píseckého hradu. „Hradby“ jsou tradičním symbolem stability, jistoty a pevnosti, ale také uzavřenosti a zábran, které jsou stále dány do povahy lidí více, než otevření srdcí, tužeb a schopností. Jsou tedy příležitostí otevřít se a ukázat, co člověk umí, ale nikoliv se rychle předvést a pak zase náhle zmizet v zapomnění. Důležitější je vytrvat ve svém snažení, i kdyby to mělo trvat několik let či desetiletí. S těmito myšlenkami osvětlené magickými uličkami jsem došel až na náměstí Bakalářů k zářivému kostelu Narození Panny Marie, kde se skrývá kaplička s Janem Nepomuckým, nad jehož hlavou se ukrývá pět tajemných hvězdiček, které zobrazují základní síly přírody a harmonické uspořádání světa, jak jsem již psal ve svém Táborském poselství. S tichým rozjímáním jsem pomalu obešel kostel a vydal se na Alšovo náměstí, kde stojí Mariánský sloup.

 

     Obešel jsem si ho dokola podél malé zdi, na níž stálo deset soch světců a světic s různými atributy. Napadlo mě, že jsou to vlastně strážci chránící sloup uprostřed a tedy i skryté tajemství. Deset soch na obvodu bylo znázorněním deseti bohů (planet) včetně Slunce a Země, ale s výjimkou Luny, která je zde až jedenáctým symbolem a které je zasvěceno celé sousoší. Nachází se totiž na vrcholu sloupu v podobě ženy, nad jejíž hlavou se nachází svatozář s dvanácti hvězdičkami, oblastmi života a tedy i hvězdnými znameními. Uvědomil jsem si, že Luna není přirozeným světlem, a že tedy nemůže zářit svým přirozeným světlem,  a proto svítí pouze díky slunečnímu Bohu, který se nachází na opačném konci světa, kdesi v hlubině temnoty. Uvědomil jsem si, že tento víkend bude úplňkový, což znamená, že Luna se nachází v opozici se Sluncem, což vytváří „mrazivé světlo“, které bylo velmi silné a ledové. Vždyť tuto noc bylo přibližně dvacet stupňů pod nulou. Luna (žena) zářila vysoko na nebi, zatímco Sloup ukazoval směr skryté božské energie, což vedlo dolů pod nás, pod Zemi, kde se skrývá „smrt“, ale také znovuzrození sluneční síly. Vždyť byl konec ledna, kdy již skončila doba Kozoroha a slunce začalo opět stoupat vzhůru, aby přineslo lepší časy, i když cesta je stále ještě moc dlouhá. Něco na tom však muselo být pravdy, protože po tomto víkendu se opět výrazně oteplilo a začaly tát ledy, že by se už jaro takhle brzy začalo hlásit o slovo? Jenomže to jsem ještě nevěděl, co mě tuto mrazivou noc ještě potkává za symboly a jaké další poselství mi přinesou.

 

 

     Od Mariánského sloupu jsem se vydal dál k Velkému náměstí, kde si na hromadách sněhu pár mladých lidí užívalo sáňkařských radovánek. I takhle dá prožít mrazivá úplňková noc, zasmát se a pobavit se. Zastavil jsem se před zářivě žlutou budovou radnice, na jejíž střeše se nacházela socha spravednosti držící v rukou dva symboly: meč (mužský symbol rozumu) a váhy (ženský symbol rovnováhy), což zobrazuje cestu k dosažení moudrosti díky bystrému (ostrému) myšlení a vnitřnímu klidu dosažené usilováním udržet misky vah v harmonii. Připomnělo mi to, že každý člověk by se měl snažit dosáhnout vyrovnanosti mezi duchovními a materiálními hodnotami, aby svůj život učinil šťastný a smysluplný.

 

    Nakonec jsem dorazil k řece Otavě ke Kamennému mostu – z názvu můžeme usoudit, že se skládá ze dvou symbolů – „kámen“ a „most“.

 

     Most znamená cestu ke druhému břehu a spojení protikladů. A tedy symbolizuje harmonii mezi skutečností (reálný most) a duchovními hodnotami (poznáním).

 

     Kámen je symbolem tvrdosti, který lze pomocí trpělivosti a seberealizace proměnit v dílo (sochu), čímž se pak stává symbolem dosaženého poznání. Pochopil jsem zde, že podstatná není proměna světa, ale proměna putujícího, což je tajemství alchymie.

 

     S těmito pocity jsem došel až doprostřed mostu mezi čtyři sochy, přičemž jsem si uvědomil, že stojím ve čtverci, který už byl taky znázorněn zídkou Mariánského sousoší a znamená jistotu a stabilitu jako hradby místního hradu. O této skoro půlnoční hodině, kdy jsem se na mostě nacházel sám. Jen občas rychlým krokem kolem přešel kolemjdoucí, změřil si mě pohledem jako co tady v tom mrazu dělám, asi si pomyslel své a zase zmizel ve tmě a spěchal do tepla svého domova. Nenechal jsem se však rušit a dál zkoumal sochy osvícené lampami a úplňkem. Když v tom mi něco došlo. Jsou na mostě postavené v dokonalé shodě. Když procházíme po mostě z východu na západ, tak po pravé ruce se nacházejí osobnosti, kteří své životy obětovali pro něco mnohem Vyššího, čímž se vzdali svého osobního štěstí, aby mohli přinést víru tomuto světu. Byli to Ježíš a Svatý Jan Nepomucký. Zatímco na jižní levé straně se nacházeli osobnosti, kteří víru a lásku šířili dál do světa prostřednictvím dětí, kteří jsou s nimi znázorněny. Nachází se zde Svatá Anna a Svatý Antonín Paduánský. Tento most je vlastně cestou v souladu mezi mužskou a ženskou energií. Uvědomil jsem si toto poznání i díky Luně, která byla na jihu na levé straně mostu.

 

     Obešel jsem si všechny sochy a přemýšlel, jestli nenajdu ještě nějaké vodítko, které by mi přineslo další inspiraci.

 

 

     Prvním sousoším, které jsem začal zkoumat byl známý kříž symbolizující ukřižování pod ním se nacházejí tři postavy – Marie, Máří Magdalény a apoštola Jana. Místní kříž ani tak moc nesymbolizuje víru, ale spíš zde jde o „věrnost“ pro Vyšší poslání a obětování se pro osobní štěstí druhých lidí – a to v celém věku Ryb. Pod jednou sochou se nacházela malá lebka, která mi připomněla, že den smrti bude zároveň dnem zrození. Znám v Písku jedno místo, které tuto domněnku potvrzuje – nachází se zde socha „živého Ježíše“ s dlaněmi vzhůru a jakoby znovu chtěl promluvit ke každému poutníkovi. To místo se nachází velmi blízko od Kamenného mostu, ale nechám ho ukryté, aby ho mohli najít pouze ti, kteří opravdu budou chtít hledat.

 

 

     Tato socha na mě působila nejmagičtěji ze všech čtyř. Nejspíš proto, že jsem již znal tajemství pěti hvězd nad jeho hlavou, což je symbolem dokonalé rovnováhy posvátných sil přírody, což je skrytý význam Jana z Nepomuku. A ona ta harmonie je velmi důležitá mezi mlčením a mluvením, jak mi připomněli dva andělé u jeho nohou. Datum napsané u tohoto sousoší – „1866“ – mi podle mých tajných výpočtů prozradilo, že se zde jedná o tvůrčí sílu (3. Císařovna), která vede k novému myšlení (12. Viselec), a tím i duchovní obnově světa  (21. Univerzum).

 

     Otočil jsem se na druhou stranu mostu, kde se nacházela socha Svatého Antonína držícího „zavřenou knihu a malé dítě“. Nad ním zářil úplný Měsíc, který mi poskytl stříbrnou nit další myšlenky. Zavřená kniha ve spojitosti s dítětem symbolizuje předávání moudrých cenných zavřených vědomostí příštím generacím, které jsou nadějí budoucnosti, že víra v život nepohasne jako plamen svíčky.

 

 

     Obrátil jsem pozornost k poslední soše ženy, která stejně jako Antonín neobětovali svůj život Vyšším cílům, ale pozemským hodnotám, protože věnovali svou boží lásku dětem, které jsou s nimi zobrazeny. U Svaté Anny se však objevují dvě děti – jedno menší v náručí, které drží „jablko s křížkem“ symbol ženské moci, lásky a ochrany. Zatímco druhé, větší dítě, které čte z „otevřené knihy“ – symbol rozumu, učení a předávání vědomostí. Anna potom udržuje rovnováhu mezi rozumem a srdcem, což je předpoklad vnitřní klidu, vyrovnanosti, trpělivosti a tím i cesty k životní moudrosti. Na mostě jsem objevil ještě další datum – rok „1770“ – který mi po sečtení připomněl kartu s číslem 15. Ďábel, který prozrazuje nešťastnou dobu kvůli fyzickému hmotnému omezení, protože ve společnosti vládla doba Temna, přičemž jedinou cestou, jak se bránit byla karta s číslem 6, která prozrazuje otevřenou lásku, víru a trpělivé očekávání naděje, že opět přijde svítání lepších časů.

 

     I navzdory dvaceti stupňovému mrazu jsem si ještě naposledy vychutnal tajemnou chvíli a magickou sílu Kamenného mostu. Zadíval jsem se na řeku a uviděl, že z ní vystupuje lehká mrazivá mlha, která díky osvětlení lamp vytvářela mystickou atmosféru. Zamyslel jsem se nad otázkou, která cesta je lepší – Jana z Nepomuku a Ježíše anebo Svatého Antonína a Svaté Anny? Obě dvě jsou správné, protože jsme na mostě, který spojuje dva břehy a ukazuje novou cestu. V každém člověku jsou jak pozitivní stránky, tak i stinné, a proto bude potřeba si uvědomit, aby stín nezatemnil lidskou mysl a srdce, a nezpůsoboval zlo.

 

     Zadíval jsem se na Měsíc v úplňku a poděkoval bohyni Héře za odhalení dalšího poselství. Pochopil jsem, že i sochy mají svou duši a že mohou mluvit, i když jsou pokryty sněhovou pokrývkou, ale pod ní srdce našich předků stále bije. Stačí k nim pouze přistupovat jako k živým bytostem, jak už říkávali staří Řekové.

 

      S těmito myšlenkami jsem se rozloučil s Kamenným mostem a odebral se k hotelu, ulehnout, zahřát se a odpočinout si na festivalový víkend, abych na něm uklidnil a potěšil nejedno lidské srdce.

 

     Zpracováno v Táboře, dne 3. února 2013