Poselství Máří Magdalény v Kamenici nad Lipou

 

     Podle předpovědi počasí mělo být v sobotu 16. března pěkné sluneční počasí, a tak jsem se rozhodl, že vyrazím do Kamenice nad Lipou pokusit se najít další skryté poselství. Ovšem když jsem v šest hodin vyšel z domu, tak jsem si pomyslel, že se meteorologové spletli, protože drobně sněžilo, na zemi ležel drobný poprašek sněhu a mrzlo. V tuto dobu jsem ještě nevěděl, jestli jedu hledat zimní nebo jarní poselství, ale když napíši předjarní, tak si myslím, že nebudu daleko od pravdy.

 

     Nasedl jsem do vlaku do Pelhřimova a rozjel se za magicky mrazivým vycházejím Sluncem, čímž jsem si vzpomněl na noční písecké poselství. Ovšem s tím rozdílem, že kamenické bude denní. V Obratani jsem přestoupil na jindřichohradeckou úzkokolejku, která je již v provozu od roku 1906, takže to byla poněkud nostagická jízda za novým poznáním. Na okně vlaku jsem si všiml krásných obrazů vytvořených mrazem a prosvícených ranním slunkem, čímž úchvatné malby zářily. Rozjel jsem se předjarní krajinou, která přináší naději na nový život a opětovné znovuzrození přírody. Pár pasoucích se srnek mi prozradilo, že lidské štěstí je velmi plaché a může zase rychle zmizet v houštinách světa, pokud ho vystrašíme unáhleným jednáním. Chceme-li si štěstí udržet, tak musíme být trpěliví a zachovat klid.

 

     V Kamenici nad Lipou jsem vystoupil z vlaku, přibližně v osm hodin a vydal se hledat mrazivé sluneční poselství. Na Kamenickém nádraží jsem přemýšlel, kde začít. Podíval jsem se na nápis města, a tak jsem se rozhodl, že se nejprve zamyslím nad nápisem města, v němž se nacházejí hned dva symboly:

 

 

     Kámen je symbolem pevnosti, trvalých hodnot a věčnosti. Jen tak ho nelze zničit. Může se pouze pomocí seberealizace a alchymie proměnit – třeba v sochu.

 

     Lípa je od nepaměti tradičním stromem lásky podle listů připomínající srdce. Její chuť a vůně tedy prozrazuje léčivou sílu lásky.

 

     Skrytý duchovní význam názvu města znamená pevnou věrnou lásku, která dokáže léčit a nic ji nezničí.

 

 

     Hned na to jsem si prohlédl znak města, který tuto mou domněnku potvrdil. Jsou na něm zobrazeny dvě věže za hradbami s otevřenou bránou a dvěma modrými pětilistými růžemi. Věže tak znamenají společnou vládu muže a ženy v manželském životě i společnosti (městě), což přináší stabilitu a věrnost (hradby), ale záleží na otevřeném přístupu ke světu, kdy může každý do města vstoupit i z něho odejít (otevřená brána). Růže je květinou lásky, a proto jsou dvě – mužská láska (vnější) a ženská (vnitřní), což následně vytváří harmonii v životě, přičemž pět okvětních lístků obou růží symbolizuje pět hvězd nad hlavou Jana Nepomuckého a tím i pět posvátných sil přírody, které potřebuje k životu každý z nás, aby prožil smysluplný a hodnotný život.

 

     S těmito získanými myšlenkami jsem se vydal do samotného srdce města hledat kouzelné symboly ukrývající univerzální pravdy o světě. Mým prvním bodem cesty byla místní synagoga, kde jsem si všiml okna v podobě Davidovy hvězdy, což mi opět připomnělo dvě mocné síly jako dvě věže ve znaku města a nutnost rovnováhy mezi nimi. Jenomže jsem ještě netušil, že mě tento symbol zavede na posvátné a tajemné místo v lese.

 

     O kousek dál jsem si všiml letopočtu 1819, v němž se ukrývá Luna a Slunce, opět ženský a mužský princip jako na Davidově hvězdě, pod letopočtem se nacházela písmena „HS“, ale chybělo zde písmenko „I“. Možná to mohla být jenom náhoda, a spadlo samo od sebe, ale také může být možné, že osudové zákonitosti chtěly, aby zmizelo a navedlo mě na správnou cestu. Uvidíme, byl jsem teprve na začátku a tento ztracený symbol mi nepřihrál zatím žádnou inspirující myšlenku, a tak jsem musel pokračovat dál. Avšak ono ztracené „I“ se mi vrylo do paměti a doufal jsem, že mi napoví později, až dojdu na konec cesty.

 

     Došel jsem až ke kostelu Všech Svatých, co mi také příliš nepomohlo nalézt další vodítko, abych se mohl posunout myšlenkově dál. Obešel jsem si kostel a všiml si dvou slunečních hodin jedny byly na místní škole a druhé na kostele. Sluneční hodiny symbolizují cestu Nejvyššího slunečního boha po jednotlivých minutách, hodinách a dnech, ale i po jednotlivých měsících a ročních obdobích. Všiml jsem si, že se na nich nacházejí hvězdná znamení zvěrokruhu – na školních hodinách jich bylo 12, zatímco na kostelních pouze 4, která symbolizují začátky ročních dob (Beran, Rak, Váhy, Kozoroh). Uvědomil jsem si neustálé plynutí času, který je potřeba využít plnohodnotným způsobem, protože náš čas na tomto světě je vymezen. A tedy i můj čas v Kamenici, a proto jsem pokračoval dál hledat poselství, než zahouká můj zpáteční vlak.

 

     Za kostelem jsem se zastavil u kašny ve tvaru šestiúhelníku, který tvoří dva pomyslné trojúhelníky znázorňující Davidovu hvězdu, nad ní byla umístěna kamenná mísa, z níž v letních měsících vytéká voda a plní kašnu. Na kamenné míse jsem si všiml čtyř dětských tvářiček symbolizující čtyři posvátné síly přírody. Spatřil jsem také letopočet 1688, který mi prozradil alchymistické tajemství, že i přes rozpory mezi světlem a tmou musí alchymista a badatel nalézt to, co nemá pro mnoho lidí žádnou cenu, zdokonalit to a najde skrytý klenot. Právě v takových maličkostech se ukrývá velká síla univerza, která přínáší naději a víru v lepší život. Začal jsem si uvědomovat, že v tomto městě se ukrývá více symbolů s ženskými významy (např. oblé, tupé hrany), než těch mužských, což dodává městu na větší hloubce, něžnosti, laskavosti a tím i poukazují na mocnou sílu podvědomí.

 

     Zadíval jsem se na kříž na kostelní věži, a přitom zpozoroval, že na větvích stromu seděli velcí černí ptáci, kteří tiše obhlíželi krajinu a jako strážci střežili tajemství kříže i města. Tajnou řečí ptáků mi poradili, ať pokračuji ve svém hledání, že brzy se poselství vyjeví a do západu slunce budu znát celou pravdu doposud zahalenou závojem tajemství.

     Pokračoval jsem dál do samého středu města na malebné naměstí, na němž dýchá opět ženská vnitřní síla. Uprostřed náměstí byla kruhová kašna s kamenným pohárem na jejím vrcholu. Dále pak hotel U lípy ukrýval starý vývěsní štít připomínající jeho velkou slávu v minulosti, i když teď spíš chátrá. Dominantou na náměstí však byl příjemně červený zámek, který nádherně kontrastoval s modrou oblohou. Vždyť přece zámky jsou symbolem ženské síly oproti hradům, které znamenají mužskou energii.

 

    

     Před zámkem jsem si všiml ukazatele, který zobrazoval směr naučné stezky k hájovně Johanka a dále pak na starý židovský hřbitov. A tak jsem neváhal a vydal se kolem Zámeckého rybníka na okružní cestu, abych se zahřál a zároveň objevil předjarní krásy kamenickolipské přírody.

 

     Procházel jsem cestou prosvícenou mrazivým sluníčkem a čerpal energii z tichého kouzla přírody. Nejlépe si člověk odpočine právě na klidných stezkách, které nutí k rozjímání, hledání klidu v rušném světě a tím i k nalezení božské inspirace potřebné k naslouchání hlasu moudré přírody. Dorazil jsem až na Johanku, kde mě u malého rybníčku nasměrovala šipka k vesničce Antonka, kde se nachází onen židovský hřbitov. Dlouho jsem kráčel po silničce vedoucí lesem, až jsem vyšel na okraji vesničky na křižovatce, kde stál malý křížek, který mi prozradil, že se musím rozhodnout, kudy půjdu dál. Rozhodl jsem se, že vyrazím po silničce zpátky do Kamenice, ale raději jsem se ještě zeptal na cestu pána, který tu vystoupil z auta, a tak jsem měl potvrzeno, že jdu správným směrem.

 

 

     Kráčel jsem po frekventovanější asfaltce směrem dolů ke Kamenici. Cestou jsem si všímal stromů u silnice, které jsou i přes zimu pevně spjaty se zemí, ale jejich větve se dotýkají nebe. Vytvářejí tak spojení mezi dvěma světy, což mi připomíná „kabalistický strom života“. No, a jak jsem se tak zabýval myšlenkami o Kabale a harmonickém uspořádání světa v přírodě, tak jsem málem minul odbočku na lesní pěšinu vedoucí k židovskému hřbitovu, protože zde nebyla žádná směrovka, díky čemuž toto místo neztrácí své mystické kouzlo. Hned na první pohled mě toto místo uchvátilo svým klidem, tajemnou atmosférou a skromností, neboť to byl opravdu malý hřbitůvek uprostřed lesa. Avšak to vůbec neubíralo na jeho posvátnosti. Nízká kamenná zídka porostlá sametově zeleným mechem s kovovými vrzajícími vrátky, která byla vytvořena pomocí dvou symbolů: Davidovy hvězdy a Sedmiramenného svícnu. Otevřel jsem branku s mírným zavrzáním a s posvátnou úctou vstoupil mezi staré náhrobky. V tichosti jsem mezi nimi procházel a rozjímal o tajemstvích zákonů přírody, života a světa. Až jsem dorazil na konec hřbitova, odkud se mi přes zídku naskytl nádherný výhled do krajiny. Na náhrobcích jsem nalezl pár symbolů jako třeba „strom“ nebo „konvice“, která mi připomněla nádobu, z níž lze nalévat vodu či nové poznání do světa. I když její význam je sice pro Židy odlišný, jak jsem se později dočetl. Avšak to už nemělo žádnou přímou souvislost s mým příběhem, takže postačí, když ji budu brát jako „nádobu vnitřní moudrosti“, kterou lze rozlévat ostatním. Dlouho a trpělivě jsem hledal nějaký kamínek, abych ho mohl na památku položit na nějaký náhrobek. Bylo to těžké, ale nakonec jsem našel. Tiše jsem se rozloučil s tímto tajuplným místem, zavřel vrátka a v hloubi duše věděl, že moje cesta stále ještě neskončila, a proto musím v hledání pokračovat dál.      

 

     Vrátil jsem se zpátky na silnici, ale nepokračoval jsem po ní dál ke Kamenici, ale přešel na druhou stranu a opět malou pěšinou se vydal k zamrzlému bezejmennému rybníčku. Napadlo mě si jej pro tento příběh pojmenovat „stříbrné jezírko“, protože někde v těchto místech se kdysi dávno těžilo stříbro, ale hlavně také proto, že stříbro je symbolem měsíční bohyně Héry – a tím i podstatou ženství, což byl další dílek tohoto nového poselství a také se k tomuto kraji a městu velmi dobře hodí.

 

     Rozhodl jsem se, že se nevrátím zpátky na silnici, ale naopak půjdu přes pole, protože v této době bylo ještě dostatečně zamrzlé, nezorané a nezaseté, a tak mi nic nebránilo vydat se k březovému ostrůvku uprostřed pole chránící studnu plnou vody jako oáza v poušti, čímž jsem získal další indicii na své cestě. Pokračoval jsem dál polem, kde jsem byl pouze se srnkami jediným návštěvníkem. Přinesly mi štěstí, že najdu skryté poselství, akorát jej nesmím vyplašit, i když cíl cesty byl stále ještě v nedohlednu. Zanedlouho jsem dorazil k železnému kříži v kameni symbolizující stabilitu a nutnost víry pro běžný život, protože každý potřebuje „sebedůvěru“ i „důvěru druhého“. Všiml jsem si, že tento kříž nebyl obyčejný, ale byl jiný než ostatní, protože mu opět něco chybělo – tradiční soška na kříži. Byl zde pouze nápis INRI, což prozrazovalo Vyšší sílu odkazující ke čtyřem posvátným silám přírody, které utvářejí svět. Když v tom jsem si uvědomil, že ztracené písmenko „I“, ztracená soška Ježíše i kostel zasvěcený Všem Svatým musí mít nějakou skrytou souvislost, což ukazuje na někoho úplně jiného, kdo chrání město a je cílem mého putování. To už jsem však byl kousek od města, čímž mě vítala zámecká i kostelní věž. Seběhl jsem z kopce dolů k zámku, odkud jsem si pouze přes plot prohlédl zámek a starou lípu, protože ještě byla zimní sezóna. Avšak to mi nevadilo, protože jsem si hezky vychutnal mrazivý sluneční výlet a také jsem našel pár drobných zajímavých „pokladů“ a krás. A o tom přece jsou všechny cesty světa, ne?  

 

 

     Říčka Kamenice vytvářela díky mrazu ledové rampouchy na skalách, což mi přihrálo myšlenku: „srdce v ledu ukryté“. A to jsem ještě netušil, že v Kamenici se opravdu ukrývá srdce pod ledem. Obešel jsem zámek a vrátil se zpátky k ukazateli, kde jsem svůj malý výlet začínal. Na zámecké věži jsem si všiml, že obě zlaté hodinové ručičky se právě překryly, což zdvojnásobuje mužskou a ženskou sílu v samém středu dne. Zároveň jsem si uvědomil, že mám ještě druhou polovinu dne na hledání a bádání, takže dostatek času do odjezdu vlaku. Zadíval jsem se na věž ještě výš a uviděl velmi zvláštní korouhvičku plnou symbolů:

 

     Hodiny mi také připomněly, že nastal čas k obědu a po mrazivém výletu by to chtělo taky něco sníst a zahřát se. Ale ejhle, náměstí bylo prázdné a vypadalo to, že bude všude zavřeno. Zeptal jsem se náhodného kolemjdoucího, ale ten mě odkázal, až k nádraží, kam se mi tedy ještě nechtělo, a tak jsem se dál procházel kamenickými uličkami a nasával atmosféru městečka. Zastavil jsem se u sochy Svatého Václava a těšil jsem se, že brzy navštívím jeho katedrálu v Olomouci. O kus dále jsem uviděl na jednom domě obraz ženy s dítětem. Ani tam moc nešlo o to, koho obraz znázorňoval, ale spíš kam postavy ukazují. Žena ukazuje na dítě symbolizující naději, a dítě zase k srdci ženy, kde se ukrývá podstata tajemství života a zároveň i naděje na nový začátek.

 

     Hned vedle si všiml velmi pěkného zlatočerného křížku, pod ním se nacházeli dva andílci střežící tajemství poháru, který zde byl zobrazen, a který ukrývá univerzální moudrost, kterou snad pochopím, až dojdu k cíli. I když už mi pomalu začalo svítat, kam všechny ty ženské symboly v Kamenici nad Lipou ukazují, ale pořád mi něco chybělo.

 

 

     Prošel jsem další uličkou a přece jenom objevil hospůdku, kde jsem se mohl zahřát, posilnit se a v klidu zpracovat zážitky z cesty. Posadil jsem se k oknu, objednal si a čekání jsem si krátil přmýšlením a díváním se ven. Měl jsem totiž výhled na kostelní věž s křížem na modré obloze.

 

     „Uvědomil jsem si, že kříž stejně jako strom spojuje nebe a zemi, ale zároveň symbolizuje rovnováhu mezi rozumem a srdcem, což symbolizuje posvátné síly a vlastně i svatou trojici, ale nesmí se zapomenout na spodní část kříže, který přináší uzemnění a stabilitu. Bez ní by totiž kříž byl pouze „ideou“.

 

     Jenomže i přes toto poznání jsem měl stále pocit, že hlavní klíčový kamenický symbol jsem stále ještě nenašel. Poznatek jsem si zapsal, poobědval a pak opustil restauraci. Vydal jsem se ještě ke kostelu, ale už jsem zde nic zvláštního neobjevil, a tak jsem se vydal ještě k Janu Nepomuckému poprosit o radu. Když totiž k sochám nebo obrazům budeme přistupovat jako k živým bytostem, pak nám svou tajnou řečí mohou pomoci ukázat třeba i cestu. Stačí jen mít všech pět hvězdiček pohromadě. Prozradil mi tedy, abych se podíval směrem, kterým se dívá – tedy ze západu na východ. Učinil jsem tak a uviděl kostel, ale z druhé strany a na to jsem hned pochopil, co mi chtěl Jan Nepomucký ukázat. V samém srdci kříže je schovaná malá hvězdička, kterou lze spatřit jedině od kaple nikoliv od zámku, a proto jsem ji nemohl uvidět dříve z náměstí či okna restaurace. Hvězdy totiž ukazují cestu. Otevřel jsem mapu, čímž mi okamžitě svitlo, poděkoval za pomoc a spěšným krokem se odebral přímo na jih města.

 

 

     Šel jsem po hlavní ulici, přešel železniční trať, až jsem dorazil k zamrzlému rybníku, který nesl příznačný název „Kalich“. Když v tom jsem si na něco vzpomněl: „Srdce v ledu ukryté“. Vzpomněl jsem si na hvězdičku na kříži a věděl jsem, že když půjdu od rybníku Kalich na východ, tak dojdu k cíli své cesty. Teď už mi bylo úplně jasné, proč v Kamenici nad Lipou chybělo písmenko „I“, proč na kříži v kameni byla ztracená soška Ježíše a hlavně také proč kostel nenese jméno žádného světce. Nejde totiž o muže, ale o „hvězdu“ – ženu, kterou chrání Všichni Svatí. Otázkou pouze zůstává, co je to za ženu, která by mohla být onou „pouštní růží“. Poděkoval jsem slunečnímu bohu, že s jarem vyčkává a vládu ještě nechává paní Zimě. A rozběhl se východním směrem.

 

     Dorazil jsem na úpatí kopce a začátek lesa, v němž na vrchol vedla mystická křížová cesta, na jejímž konci se nacházel hřbitov s kaplí Máří Magdalény, která svou žlutou barvou zářila na modrém nebi. Prošel jsem se po tomto místě a hledal nějaký univerzální symbol,                  od něhož bych se mohl odrazit. Objevil jsem malou kapličku na druhém konci hřbitova, na níž mě upoutal obraz „ženy v černém šatu“. Černá barva je sice barvou smutku, o čemž svědčily i její čtyři uroněné slzičky, kterých si asi jen málokdo všimne. Jenomže černá je                     i barvou noci, a tím i ženského principu. Slzy jsou pak znamením vnitřní ženské síly, která zavlažuje Zemi, aby až opět nastane den mohlo vše růst a vzkvétat. Když v tom mi došlo, že jsem právě nalezl kamenickolipské poselství. Usadil jsem se na lavičku před kaplí Máří Magdalény, abych si jej srovnal v hlavě a mohl jej vyslovit:

 

 

     Alabastrová skříňka ukrývá tajemství úspěchu věrné lásky, kterou každý, pokud ji najde měl opatrovat, neotevírat a hlavně nerozbít, protože pak by jejímu nositeli přinesla smutek. Skrývá se v ní velká léčivá síla čisté nevinné lásky. Pak taková láska může přetrvat celá tisíciletí a nic ji nemůže zničit.

 

     Probral jsem se z úvah, protože můj čas v Kamenici nad Lipou se již pomalu nachýlil ke konci a někde v dálce už zahoukal zpáteční vlak. Popravdě vůbec se mi z tohoto městečka nechtělo, ale každý příběh musí mít i svůj konec. I když na něm nezáleží, protože důležitější je to, co jsme tomuto městu přinesly – třeba za poselství. Seběhl jsem z kopce Křížovou cestou a přitom si uvědomil, že Ježíš potřeboval „armádu“ svých dvanácti apoštolů, kteří jeho moudrost šířili po světě rozumem (ústně či písemně), ale také věděl, že ji také musí někam ukrýt – a to tajné místo našel právě v Máří Magdaléně, kde zůstává ukryto po věky věků jako v hluboké studně.

     Na nádraží jsem nastoupil do vlaku, usadil se a zadíval se z okna. Vzpomínal jsem na židovský hřbitůvek, stříbrné jezírko, kříž v kameni, starou lípu, na černé ptáky – strážce tajemství“ a samozřejmě i na Šťastnou hvězdu, která byla cílem kamenickolipského poselství. Nakonec jsem vytáhl z kapsy svůj krokoměr a podivil se, že i v takovém malém městečku se dá nachodit přes 25000 kroků (přibližně 18 km) a objevit tajná poselství.