Po stopách bílého koně (3/14)
CESTA DO PARDUBIC ANEB PO STOPÁCH BÍLÉHO KONĚ
V pátek, 9.11.2012, jsem se vypravil do Pardubic se svým věšteckým uměním, abych ukázal někomu správný směr a poodhalil roušku tajemství budoucnosti. Ubytoval jsem se záměrně v penzionu Podkova a doufal jsem, že mi toto místo přinese štěstí při pátrání po pardubických symbolech.
Již ve vlaku jsem se začetl do článku o Jeruzalémě, v časopisu Ve hvězdách, kde mě zaujala myšlenka, že prorok Mohamed měl bílého hřebce. Nebylo by na tom nic divného, kdybych zrovna nesepisoval své Táborské proroctví, nevydal se v tento okamžik do města, jehož symbolem se stal právě bílý kůň a k tomu jsem tam pobýval v období Svatého Martina, 11.11., jehož atributy jsou opět bílý kůň, červený plášť, žebrák a počátek zimního období.
V sobotu hned ráno se u mého poradenského stolku zastavil starší muž, který pronesl myšlenku, že musí poprosit nebesa, aby mu shůry nadělily nějaké penízky. Natož jsem si pomyslel, že peníze z nebe nikdy nepřijdou. Odtud ještě nikdy nikomu nespadly. Peníze totiž spadají pod zemský živel, hmotného života, zatímco z nebe můžeme pouze očekávat bílou holubici – Ducha Svatého neboli božskou inspiraci. Bohužel to onen pán asi nikdy nepochopí, že se nachází na špatné cestě a bude pouze čekat na zázraky, které nikdy nepřijdou. A tak jsem se hned z rána inspiroval pro sepsání svého nového článku „Skryté poselství pentagramu“, což by v souladu s pětiramenným křížem mohlo lidem pomoci najít ztracenou rovnováhu, vyhnout se chaosu a možná najít i mír mezi pohanskou a křesťanskou vírou.
Tento den jsem nečekal žádný velký nápor lidí, ale měl jsem stále pocit, že má přijít někdo, kdo bude potřebovat odkázat na Svatého Martina. A nakonec přece jenom přišla jedna paní, jejíž dcera studuje vojenskou univerzitu a obávala se, jestli to pro ní bylo správné rozhodnutí, když se ve světě odehrávají občanské nepokoje – a to ve stále větší míře. A tak jsem jí odkázal právě na zítřejší den, 11.11., na Svatého Martina, aby jí ukázal, jak a za co bojovat, aby její život měl vyšší smysl a hlavně jí poskytl duchovní ochranu před nebezpečím.
A když jsem pak večer usínal a díval se podkrovním oknem na oblohu plnou hvězd, tak jsem v duchu poděkoval Martinovi, že mi ukázal tajná znamení a propůjčil svého bílého koně – symbol nového literárního směru a pokroku (nový samizdat), což je duchovní cesta, po které jsem se roku 1999 vydal a mám jí být věrný i v následujícím desetiletí. A to jsem ještě vůbec netušil, jak blízko při mně Svatý Martin stál, což jsem zjistil hned druhý den ráno – 11.11.2012.
V neděli, 11.11., po své přednášce o snech jsem se vydal prozkoumat město Pardubice a pátrat po tajemných symbolech. Začal jsem u kostela Zvěstování Panny Marie, jejíž socha stála hned naproti ovšem s pouhými osmi hvězdami nad hlavou. Když jsem o kousek dál uviděl ještě sochu Jana Nepomuckého, ale bez svatozáře s pěti hvězdami, tak jsem si pomyslel, že ještě nejsem na správném místě. Zde se ještě bude muset „zorat“ duchovní pole, jak mi poblíž připomněli bratranci Veverkové se svým ruchadlem.
Vydal jsem se tedy dál po rušné moderní ulici směrem k Zelené bráně. Neušel jsem ani moc kroků, když mě vpravo nahoře upoutal obraz Svatého Martina se všemi jeho typickými atributy – bílý kůň, červený plášť a žebrák. Opravdu velmi blízko, než jsem si vůbec dokázal představit. O několik dní později se mě jedna dívka ptala, kdy už konečně bude sníh. Tak jsem jí odpověděl, že to pouze záleží na Martinovi a že on sám nejlépe ví, kdy zemi zasype sněhem. Domnívám se, že ještě nechce přivézt sníh, což by lidem přineslo další starosti a problémy, a tak raději se sněhem ještě vyčkává.
Neprošel jsem hned Zelenou bránou, ale nejprve jsem se vydal ke kostelu Svatého Bartoloměje, jeden z Ježíšových učedníků, a který má ve svém jméně zapsáno: „syn oráče“, což byla spojitost s ruchadlem. Nad tímto chrámem mě zaujala sedmicípá hvězda s malým nepatrným znamínkem, a tak jsem se ujistil, že jsem na správné duchovní cestě. Otevřel jsem nádherně zdobené dveře s mnoha symboly, mezi nimiž byl i kůň, buvol, lev, dva klíče i kotvy. Uvnitř mě zaujali krásné vitráže a na nich tři symboly: rýč, dva klíče a studna, které znázorňují cestu, jak dosáhnout duchovního poznání, pokladu a moudrosti. Nad dveřmi byla ještě jedna zajímavá vitráž se samotným Ježíšem. U místního oltáře jsem poděkoval za duchovní sílu i prorocký dar, a poprosil, abych měl vždy dost klidu, abych jej mohl používat uvážlivě.
