V sobotu 8. prosince 2012 jsem vyrazil nasát vánoční atmosféru do Drážďan, města, jemuž se říká: „Florencie severu“. Trošku jsem ještě ráno pochyboval, jestli se Drážďany tímto vznešeným titulem honosí oprávněně.

     Avšak po vystoupení z autobusu u Saské opery a Zwingeru se moje pochybnosti rozplynuly. Nejspíš to bylo dáno slunečně mrazivým dnem s blankytně modrou oblohou, čímž na mě dýchlo pravé renesanční ovzduší. Harfa na budově opery rozdrnčela tu správnou strunu vydat se prozkoumat „Florencii na Labi“. A druhý symbol „Orlolev“ mi připomněl, že se zde nachází rovnováha mezi pozemskou a duchovní silou. A to jsem ještě netušil, že zde sepíši své „drážďanské poselství“.

 

     Krásné, i když mrazivé prosincové počasí vylákalo na řeku spoustu vodáků, jejichž barevné loďky zpestřily nádherný adventní výlet.

     Nejprve jsem si prohlédl římskokatolickou katedrálu Nejsvětější Trojice, před níž byla vystavena obrovská štola – tradiční německá vánoční pochoutka, a na pódiu byl zahájen 19. drážďanský štolový festival 2012. Odtud se pak štola na voze tažená dvěma hnědými koňmi převážela uličkami na hlavní náměstí Altmark, kde se konaly adventní trhy, a kde se také porcovala. Štolu provázel dlouhý historický průvod vojáků, bubeníků, cukrářů, kominiků..., kteří vytvářeli úžasnou přátelskou atmosféru.

 

     Po průvodu jsem vyběhl několik schodů na Brühlskou terasu, které se říká „balkon Evropy“, odkud se naskýtá nádherný pohled na Labe, po němž pluli již zmiňovaní vodáci. Zde se nacházela Akademie umění, která se pyšnila zlatými jmény renesančních mistrů – Leonarda, Michelangela a Rafaela, a také sochami zlatých andělů. Dominantou zde byl Zlatý Anděl s trubkou, který zvěstoval zprávu o posledním soudu a prorokoval novou šanci pro lidstvo v podobě nového renesančního myšlení.

     Odtud jsem dorazil ke kostelu Frauenkirchen, kde jsem dlouhou točitou chodbou dorazil až na vrchol kupole, z níž se rozprostil výhled po celé „severské Florencii“. Po procházce mezi stánky adventních trhů, na nichž jsem si vychutnal příjemnou vánoční atmosféru. A musím smeknout a uznat, že tyto trhy patří opravdu k těm nejhezčím, které jsem doposud viděl.

 

      Na úplný závěr dne, kdy se již setmělo a rozsvítily pouliční lampy, tak jsem si nenechal ujít návštěvu zámeckého komlexu Zwinger, v němž se nachází historické obrazy starých renesančních mistrů. Ono být totiž v Drážďanech a nespatřit Rafaelovu Sixtinskou Madonu by bylo to samé jako v tomto městě vůbec nebýt.

     Ve Zwingeru by si hlubší pozornost zasloužily i další obrazy, ale můj vytyčený čas, hodina a půl, mi to ovšem nedovoloval. To bych tam musel strávit minimálně celý den. Ovšem jeden obraz upoutal mou pozornost – portrét staré ženy – symbol pokory, trpělivosti a vnitřního klidu, který jsem si vyčlenil v poslední navštívené místnosti s obrazem Sixtinské Madony, v němž se ukrývá velmi důležité poselství, které si naštěstí Rafael Santi nevzal s sebou na hvězdné nebe a své unikátní dílo dokončil před svou smrtí.

 

     K tomu, abychom správně rozluštili tento obraz, tak musíme přijmout myšlení renesančního člověka a odhalit všechny symboly, které se zde nacházejí. Nachází se jich celkem sedm. Avšak objevil jsem zde ještě osmý – neviditelný symbol, který obrazu dává větší hloubku, tajemno a mystično, což ukazuje ke skrytému poselství. Při rozboru stačí postupovat od shora dolu, krok za krokem, symbol po symbolu.

 

     Zelený závěs ukrývá tajemství, které se nám odhaluje, protože je roztažený. Jeho zelená barva symbolizuje naději, růst, přírodu a prostší způsob života. Tmavě zelená pak do obrazu vnáší hloubku – jako „hluboký les“.

 

     Podívejme se však na další symbol ženu s dítětem, která prozrazuje prostší poměry – prostý oděv, bosé nohy a žádná svatozář. I když okolo postavy se jistá svatozář nachází, i když je jiná než u jiných obrazů svatých žen. Nachází se kolem celé postavy jakoby za ní svítilo slunce, což vytvářelo zář (auru). Tím svatozář získává větší realističnost a obraz pak větší dynamičnost. Žena tak ztělesňuje prostou lásku a pravé ženství. No, a k tomu dítěti se vrátím později, protože právě v něm se ukrývá skutečné poselství, které prozradím až nakonci, jakmile vysvětlím další symboly. Ale jedno už říct mohu, je to „kluk jako buk“.

 

     Jenomže to jsme teprve v polovině našeho výkladu, nyní nás čekají dvě postavy uprostřed obrazu – Svatý Sixtus a Svatá Barbora. Proč je tam vlastně Rafael zakomponoval si hned vysvětlíme. Odpověď bude také velmi prostá.

 

     Papež je zde symbolem nebe, duchovního světa, zatímco Svatá Barbora symbolizuje pozemský svět. Usuzuji tak podle jejich otočených hlav – papež nahoru k nebi a Barbora dolů k zemi, čímž Rafael zdůraznil rovnováhu mezi nebem a zemí. A také podle barvy jejich oblečení osob. U papeže zlatá barva symbol Boha, zatímco u ženy jsou tmavší, pozemštější barvy. A to tedy znamená, že Rafael těmito postavami vložil do obrazu dokonalou rovnováhu mezi mužskou a ženskou stránkou, a proto i každého člověka, který před obrazem stojí a rozjímá, tak v něm vzbuzuje pocit vnitřního klidu a harmonie, což je hlubokou podstatou tohoto obrazu.

 

     Tuto rovnováhu Rafael zobrazil ještě jedním symbolem – bílým oblakem, na němž postavy stojí. Mraky symbolizují duchovní most, přechod mezi duchovním a pozemským světem. Je to jakási zlatá střední cesta, po níž se moudří umělci vydávají a díky ní nám tu zanechávají velká díla.

 

     Obvykle se andílci s dětskými tvářičkami zobrazují v horní části obrazů a jsou radostnější. Zde jsou však úplně dole jakoby byli spoutáni se zemí a nabádali k hlubšímu rozjímání. Poukazují tak k hledání skutečných krás života a světa kolem nás v přírodě a zde na Zemi, kde lze čerpat velkou inspiraci pro svá díla. Jak říkavali renesanční umělci.

 

     Sedmý viditelný symbol se zde nachází v levém dolním rohu a vypadá to, že není důležitý, protože je nenápadný. Ovšem hraje zde důležitou roli a je to papežská koruna. Jsou totiž v životě chvíle a rodí se osobnosti, před nimiž musí i papež s pokorou pokleknout a smeknout svou důstojnou pokrývku hlavy, a poklonit se jejich dílu, před nímž každý zůstane v úžasu stát.

 

     Osmý neviditelný symbol obraz dokonale rozděluje a je to „kříž“, jehož´horní symbol zobrazuje dar z nebe zprostředkovaného láskou a pravým ženstvím. Spodní část kříže symbolizují dva andílci, kteří znamenají zemi a duchovní hodnoty v pozemském světě. A dvě postavy zobrazují ramena kříže, což vytváří rovnováhu mezi mužským a ženským principem. Tento kříž dává obrazu duchovní sílu, pevnost, víru a naději v lepší časy. A nakonec se vrátím k tomu nejcennějšímu klíčovému symbolu, který se zde nachází    a okolo něhož se odehrává celé dění na obrazu. Je to ono „dítě“, která přináší žena jako dar tomuto světu. Rafael tak pronesl důležitou myšlenku pro lidi v dalších stoletích a tisíciletích – a to, že největší osobnosti nové doby se nenarodí za podpory duchovních bytostí (andělů), ale na základě pozemských hodnot a prastaré síle přírody. Tento geniální renesanční umělec do tohoto díla zanesl stvoření, zrození renesančního člověka, tedy sám sebe. To malé dítě je tedy Rafael Santi sám osobně.

     A s těmito myšlenkami a pocity jsem se ponořil do temné noci a odjel jsem zpátky domů sepsat toto své nové „drážďanské poselství“. A kdoví třeba se jednou odhalí i skryté tajemství Mona Lisy, jejíž tajemnou tvář má milióny lidí stále před očima, ale jejíž pravé poselství, kterou do tohoto obrazu Leonardo vložil zůstává stále zahalena závojem tajemství. A stačí jen velmi málo, připustit si myšlení renesančního člověka a pak se pravda vyjeví.

 

     Zpracováno v Táboře, dne 17. prosince 2012