V neděli 17. března 2013 jsem se rozhodl jet hledat další nejspíš už poslední zimní poselství ukryté pod sněhem. Kodrcavou jízdou motoráčku jsem projížděl bílou tichou krajinou nutící k rozjímání a bádání po dosud nenalezených neodhalených tajemstvích. Po deváté hodině jsem vystoupil z vlaku a vydal se po stopách pelhřimovského poutníka.

 

     Od nádraží jsem vyrazil směrem do centra ke starému městu. První mou malou zastávkou byla kaple Panny Marie Sedmibolestné, jejím hlavním atributem je srdce a sedm mečů, což by mohlo znamenat sedmidenní trápení lásky na úkor rozumu. Když jsem procházel okolo kaple a pátral po nějakém symbolu, kterého bych se mohl chytit, tak jsem viděl toto místo v dost ubohém stavu. Staré náhrobní kameny zde sloužily jako odkládací stolek pro popelník plný nedopalků od cigaret. Jediný pozitivní symbol – kříž – se nacházel vysoko nad kaplí a prozrazoval skrytou touhu po pořádku v lidských srdcích. Uvědomil jsem si, že místo aby lidé hledali sílu k životu v trvalých hodnotách, tak ji vyměnili za zdánlivé chvilkové pocity jistoty vdechováním trochy dýmu do plic. Poněkud smutně jsem pokračoval dál a pochyboval jsem, zda dnes vůbec přinesu nějaké „pelhřimovské poselství“.

 

     Prošel jsem Rynáreckou bránou a vstoupil do starého města, kde mě na začátku náměstí upoutal dům s číslem 20, na němž byl obraz Svatého Víta s bílým praporem a hasící požár města roku 1766. Zjistil jsem, že po sečtení jednotlivých číslic roku, dostanu stejnou cifru jako je č.p. domu – tedy 20. Ve spojitosti s Tarotem symbolizuje kartu Soudu a s ním i nové šance pro město a jisté znouzrození z popela, což přináší naději na klid a mír (bílá vlajka), jakmile byl požár uhašen. Symbol ohně a vody na obrazu, dvou rozporuplných živlů, prozrazuje, že oheň, vášeň lze uhasit, uklidnit pouze vodou, láskou. Ač se to někdy nezdá, tak oba živly se velmi potřebují a mohou vytvořit duhu jako duchovní most mezi starým a novým světem.

 

     Obešel jsem náměstí a zamířil ke kašně se sochou Svatého Jakuba. Uvědomil jsem si, že jsem se vydal na malou svatojakubskou cestu, jejíž cíl je stále nejistý. Když v tom mi přišlo na mysl, že nezáleží na tom, jak dlouhá je cesta. Ať už desítky nebo tísíce kilometrů, ale naopak na tom, co z ní přineseme – nejen sobě, ale i druhým. Zadíval jsem se na sochu a přemýšlel o skrytém tajemství symbolů:

 

1.      Kloubouk

2.      Paprskovitá svatozář

3.      Hůl

4.      Mušle

5.      Plášť

6.      Brašna

7.      Svitek

 

     Svatý Jakub podle svého jména „chrání před nepřízní osudu“ a provází nás osudových cestách, jak jsem se později dočetl v knize „Osud podle jmen“.

 

     Klobouk ukrývá zářivé myšlenky, které jsou u této sochy odhaleny netradiční svatozáří se čtrnácti paprsky symbolizující jasnou mysl s osvícenými myšlenkami a člověka s božskou inspirací.

 

     Hůl zakončená křížem symbolizuje duchovní sílu a jistotu na cestách, aby poutník šel dál a nevzdával se.

 

     Plášť zahaluje, ukrývá tajemství, lásku nebo moudrost, kterou je potřeba uchovat. Mohl by znamenat i svatý slib mlčenlivosti.

 

     Pokud neznáme obsah brašny pak i zde se ukrývá tajemství univerzální moudrosti a vědění.

 

     Mušle je ženský symbol ukrytý za tvrdou skořápkou, kterou pokud se podaří otevřít, tak ukrývá naději v odhalení tajemství světa a podstatu pravého ženství i tajemství života, stvoření.

 

     Svitek symbolizuje starověkou moudrost, což odkazuje na pravdu o světě, k níž lze dojít pouze tajnou duchovní cestou, a která se udržuje v tajnosti z generace na generaci jako štafeta.

     Za sochou Svatého Jakuba jsem uviděl věž kostela Svatého Bartoloměje, vzpomněl si na Pardubice, kde se také nachází, a vyrazil jsem k němu. U kostela jsem spatřil Svatého Jana z Nepomuku, jehož pět hvězd osvětluje cestu plnou neobjeveného univerzálního poznání našeho světa.

 

     Vešel jsem do kostela, ale bylo tam příliš mnoho lidí, a tak jsem jej zase opustil a vydal se dál k místnímu zámku, který zdobily dvě sochy Spravedlnosti a Lásky, a před ním stála socha Svatého Václava, což mi připomnělo krásnou Olomouc s katedrálou zasvěcené tomuto světci. Kam se chci také ještě někdy vypravit, ale to už bude jiné poselství. I když toto není to, co jsem zde hledal, tak jsem si však uvědomil, že všechna města jsou propojena neviditelnou nití, která je spojuje po staletí a udržují celý stát pohromadě, čímž získává duchovní sílu.

 

     Pohlédl jsem vzhůru k zámeckým hodinám, které symbolizují plynutí času a pomíjivost života. A to hlavně díky dvěma postavám držící „kyj“ symbol energie a života, a „kosy“ – symbol noci a smrti. To znamená, že nezáleží na tom, kolik máme času, ale jak jej dokážeme smysluplně využít, na což postavy poukazují každou hodinu, jakmile se dají do pohybu a rozezní hodinový stroj. Časovou rovnováhu života ukazují zlatá a černá barva, čímž dobře kontrastují a nutí k přemýšlení o smyslu života. Hodinové ručičky kombinují rozumovou a citovou stránku života, protože na jedné je znázorněn „Měsíc“ a druhá má tvar „meče“.

 

     Prošel jsem zámkem a vydal se k dalšímu bodu své cesty ke kostelu Svatého Kříže stojící na pahorku, k němuž vedlo 37 schodů lemované alejí stromů. Když jsem vylezl nahoru ke kostelu, tak jsem byl poněkud rozčarován, protože i tato památka byla v dost zuboženém stavu a zapsala se mi do paměti jako chátrající. I tak jsem však hledal aspoň jeden symbol, od něhož bych se mohl posunout zase o kousek dál. Našel jsem pouze nezřetelné datum 3. května 1883, který mi podle mých výpočtů prozradil, že na cestách je důležitá vyrovnanost a duchovní síla, která putujícího přivede k přirozené změně osobnosti a může tak objevit i magické schopnosti (I. Mág). Desítka s Jedničkou se shodovala i se součtem čísla počtu schodů, které tuto myšlenku zdvojnásobily. Obešel jsem kostel a při pohledu vzhůru jsem uviděl obyčejný vyrytý kříž – a na to hned druhý, třetí, čtvrtý… až jsem napočítal celkem 14 křížů po obvodu kostela. Na to jsem si uvědomil, že právě tolik paprsků se nacházelo nad hlavou Svatého Jakuba. Podle Tarotu je číslo 14 plné rozporů mezi ohněm a vodou, dvou neslučitelných protikladů, které lze překonat pouze díky vnitřnímu klidu a trpělivosti. A k tomu je čtrnáctka násobkem dvou sedmiček, přičemž sedmička symbolizuje cestu a zde jsou dvě - fyzická a duchovní cesta. Cestovat se musí hned dvakrát, aby měl život smysl a poutník mohl jít správným směrem. Někdo totiž cestuje pouze fyzicky, aniž by svou cestu procítil a jiný zase hledá pouze duchovní pravdy uvnitř, aniž by poznal fyzické krásy a hodnoty světa. No, tak tohle se mi snažil Svatý Jakub říct, abych to mohl sdělit ostatním.

 

     Nyní jsem potřeboval najít klidné místo, kde bych mohl v klidu rozjímat a zpracovat poznatky i symboly – takovým místem je nejlepší les. Akorát jsem byl ve městě, a tak jsem nahlédl do mapy a našel jsem pelhřimovské sady, a tak jsem zamířil právě tam. Kráčel jsem zasněženou lesní cestou a při chůzi odpočíval. Když v tom mi přeběhla přes cestu veverka, která mi prozradila, že poselství se ukrývá pod tvrdou skořápkou oříšku, pouze je potřeba trochu „veverčí“ šikovnosti jej rozlousknout. I symbol, který se člověku nelíbí, a proto si jej nikdo nevšímá, tak vnímavému člověku může ukázat správný směr k životnímu naplnění. A v tom mi něco došlo oříšek má stejný tvar jako třeba erb, čímž jsem si vzpomněl na znak města, v němž jsem právě byl – hrad z něhož vychází poutník:

 

 

     S nově nalezeným poselstvím jsem se vrátil z „městského lesa“ ke kostelu Svatého Víta, který ovšem byl zamčený, a tak jsem se pouze zadíval na zlatého kohouta na střeše, který nutí člověka k probuzení a vítání světla plného nových možností, síly a naděje.

 

     Vydal jsem se k poslednímu záchytnému bodu této cesty – ke kostelu Svatého Bartoloměje. Vzal jsem za kliku, i když jsem si myslel, že bude zavřený. Ovšem k mému překvapení dveře povolily a mohl jsem vstoupit dovnitř do obrovského prostoru plného posvátného ticha. Usadil jsem se do lavice v prázdném chrámu a rozjímal o závěrečné myšlence dnešní cesty. A jak jsem tak hleděl na oltář, na jehož analýzu bych potřeboval možná i několik dní, a pozoroval tajemné symboly našich předků, tak jsem si pomyslel, že už dnes nikdo nevěří na Nebe, Svět a Peklo. I když to dříve přinášelo obavy, respekt z Vyšší Moci i jistou duchovní (morální) sílu. Avšak i tento problém by se dal racionálně vyřešit prostřednictvím tří cest:

 

     1.      Nebe: Pokud člověk vykoná ušlechtilý čin, pak se na něho bude v dobrém vzpomínat a může zářit i po smrti jako šťastná hvězda, čímž neupadne v zapomnění a může inspirovat ostatní k lepšímu životu.

 

     2.      Peklo (podsvětí): Naopak pokud vykoná negativní čin, tak se na něj také bude pamatovat, ale bohužel v negativním smyslu, a proto ani po smrti nebude inspirovat, ale pouze odrazovat.

 

     3.      Svět: A do třetice pokud se člověk rozhodne pouze žít běžným způsobem života, pak může sice dosáhnout obojího – pozitivního i negativního, ale jeho čin nebude trvat věčně a za pár let upadne v zapomnění.

 

     Záleží však na každém z nás jakou cestu si vybereme. Probral jsem se z úvah, vstal z lavice a prošel si v tichosti kostel. Upoutala mě socha Ježíše s 23 paprsky okolo něj,                   na každé straně jich bylo přesně jedenáct. Jedenáctka podle Tarotu symbolizují síly – mužskou i ženskou – které se navzájem potřebují, doplňují a sjednocují.

 

     V tichosti jsem poděkoval a opustil kostel Svatého Bartoloměje a vydal se zpátky na vlak, a protože jsem měl ještě dostatek času do odjezdu, tak jsem se zastavil v kavárně na šálek kávy a zákusek. Byl jsem tam jediným hostem, a tak jsem mohl v klidu a nerušeně zreakapitulovat svou malou svatojakubskou cestu. Pochopil jsem, že člověk nemusí v životě předvést nevídaný „rekord“ ani navštívit „krematorium“, aby nalezl podstatu svého života. Kéž by si toto prosté poselství uvědomilo, co nejvíce lidí.