Jdi na obsah Jdi na menu

Tajemství z města Andělů (9/14)

19. 3. 2014

 TAJEMSTVÍ Z MĚSTA ANDĚLŮ

srpek.jpg

     Brzy ráno jsem se probudil do slunečného rána dvou třináctek, tj. 13.4.2013, a vlakem jsem vyrazil do tajemného města Andělů. Měl jsem sice námět a záchytné body, které jsem chtěl prozkoumat, ale na druhou stranu jsem si vůbec nebyl jistý, jestli jsem nepodcenil příliš malé časové možnosti v tak velkém městě a neměl jsem si zde raději vyčlenit více času. Úspěšnost na nalezení olomouckého poselství se spíše rovnal nulové šanci. Inspirací mi zde byl pouze Svatý Václav, Šternberská Madona i Antika. I když cíl se zdál být velmi nejistý. Jediným konkrétním plánem byla přednáška o snech v samém srdci krásné Olomouce.
 
     Hned z kraje dne jsem nabral téměř dvě hodiny zpoždění, což mi však na optimismu neubralo, neboť jsem tajně doufal, že vše ještě stihnu prozkoumat. Zahleděl jsem se z okna   na rychle ubíhající krajinu, kde se mi mihlo na louce stádo oveček, které mě nabádali k trpělivosti. Ovšem potíž byla v tom, zda se trpělivost a aktivita dá skloubit dohromady, když ztratil velmi drahocenný čas. Otázkou stále ještě zůstává, zda dokáži v tak krátkém čase „upříst vlnu“, aby zahřála nejednu lidskou duši nebo jestli odjedu zpátky s nepořízenou se dozvíme, až na konci tohoto poselství.
 
Červenobílá orlice
 
     Dlouhou cestu jsem si krátil úvahami o hlavním viditelném symbolu města – tedy o olomouckém erbu s červenobílou orlicí. Zvláštní bylo, že na rozdíl od jiných měst, která jsem navštívil, tak byl úplně jiný. Žádné věže, hradby ani brána, ale pouze velký pták, jehož významem je velká výška a obrovský rozhled z nebe, což jsou vlastnosti, které také budu potřebovat. Dalším symbolem zde byla červenobílá šachovnice, která značí trpělivost a rozvahu a takt při hledání duchovních nebeských poselstvích právě zde na Zemi. Červená čtvercová šachová pole boj a bílá naopak mír. Každý hráč i badatel potřebuje při hledání obojí aktivitu i klid, a o to více až se ponořím do olomouckých ulic. Otázkou pouze zůstává, zda lze v tak krátkém čase najít rovnováhu mezi činem a klidným rozjímáním.
 
     V půl jedenácté jsem se již blížil k cíli a začal se připravovat k výstupu. Před vystoupením jsem ještě jedné slečně poradil, že osmička je symbolem věrnosti a že tedy jejich osmiletý vztah s jejím přítelem, i přes velkou vzdálenost, měl vydržet. Tak mi jen zbývá věřit, že si to nepokazí. Na to jsem po dvouhodinovém zpoždění konečně vystoupil a vydal se ke katedrále Svatého Václava pátrat po prvních symbolech. Právě zde moje víkendové putování začíná.
 
Katedrála Svatého Václava
 
     Okolo jedenácté hodiny jsem dorazil ke katedrále. Cestou jsem se zadíval na obraz Cyrila a Metoděje, jak drží otevřenou knihu a ukazují poutníkům duchovní cestu. Věděl jsem, co je to za knihu, ale bude trvat ještě dlouhou dobu, než z ní vyčtu skryté poselství. Na obrovském prostranství před katedrálou jsem se zastavil u sochy Jana Nepomuckého poprosit o pomoc při hledání. Trochu mě udivilo, že každá socha tohoto světce je jiná – tato obklopená malými andílky, z nichž jeden mu podává kříž.
 
     Zastavil jsem se před katedrálou, které dominovaly dvě stejné věže vedle sebe s třetí věží ukrytou za nimi. Mou pozornost však upoutaly čtyři sochy – tři muži a jedna žena, jak drží v rukou tajemné symboly: čtyři velké mince nebo spíš medailony. Na každém bylo něco zobrazeno:
 
1.      Dítě symbolizující hravost
2.      Orel symbolizující Vyšší vidění
3.      Lev symbolizují mocnou sílu od Boha
4.      Býk symbolizující pracovitost.
 
     Ve druhé ruce postavy držely také cenná znamení:
 
1.      Otevřená, prázdná ruka
2.      Kniha
3.      Srolovaný svitek
4.      Rozvinutý svitek
 
     Byl to vesměs skrytý návod, jak odhalit tajné poselství našich předků. Stačí mít:
 
1.      Otevřenou hravost
2.      Nadpozemské vidění světa k nalezení skrytých pravd
3.      Velkou tvůrčí sílu pro vytvoření svitku
4.       Odhalení poselství ostatním
 
     Na to jsem vstoupil do prázdné, tiché katedrály – do prostoru obrovské výšky. Všiml jsem si andělů, jak drží něco neobvyklého – hudební nástroje: housle, kytaru, triangl, lyru a trubku. Zbývající andělé držely nápis se slovy, kterým jsem nerozuměl. Přemýšlel jsem, co by tím mělo být řečeno, když v tom jsem náhle pochopil, že andělskému koncertu by neměl chybět „zpěv“, což byl šestý nástroj hudby.
 
      Housle: symbolizují harmonii mezi mužskou a ženskou stránkou stejně jako se střídá den a noc, světlo a tma, což přináší na svět život.
 
     Kytara: symbolizuje rozdrnčení správných strun a naladění se na pozitivní notu, což dává světu sílu k životu.
 
     Lyra: symbolizuje náročnější hru a větší tvořivost, protože tento nástroj uměl dokonale ovládat Apollón i Orfeus. A její zvuk může plnit přání (viz pohádka O třech veteránech).
 
     Triangl: jednoduchý nástroj ve tvaru trojúhelníku, který přináší cinknutí ve správný okamžik, což se může zdát být nenáročné, ale zároveň těžké najít vhodnou chvíli. Chce-li člověk uslyšet magické inspirující cinknutí, pak musí být ve správný čas na správné místě. Je to vteřinová záležitost trojjedinosti pravoúhlého trojúhelníku.
 
     Trubka: symbolizuje mužskou sílu rozumu, protože se do ní fouká (vzduch), což vytváří tón.
 
     Zpěv: vytváří radost ze života.
 
     Věděl jsem, že nemohu hledět pouze vzhůru, ale že musím pohlédnout i dolů. A tak jsem se rozhodl, že vstoupím do podzemí místního muzea, čím se posunu v čase ještě hlouběji do období Gotiky. Doufal jsem, že ještě tento víkend uslyším andělský hlas.
 
Tajemství Šternberské Madony

p1260596.jpg

     Hned v první muzejní místnosti moji pozornost upoutal zlatý kočár, na němž byly zobrazeny mytologické postavy a výjevy, ale měl jsem pocit jakoby spojovaly antickou i křesťanskou tradici, což ukazuje na další vodítko do Nového věku.Vzpomněl jsem si, že po obě etapy oblohu brázdilo sedm hvězd souhvězdí Velkého vozu, který nás snad šťastně doveze na druhý břeh ve vzdálené budoucnosti. Na to jsem vešel do klenotnice, kde uprostřed zářil zlatý pohár Svatého Eustacha, jehož symbolem byl jelen, který znamená duchovní ochranu v životě díky jeho parohům. Vedle se ještě nacházela zlatá ruka držící malý křišťálový klenot symbolizující dar od bohyně Měsíce – tedy tajemství, které ještě čeká na rozluštění.
 
     Pod zlatým kočárem se ještě nacházela cesta do podzemí, což byla „studna“ plná pokladů se skrytými poselstvími. V jedné sklepní místnosti mě upoutala stará soška Ježíše, ale s tím rozdílem, že se zde nenacházel na kříži, ale na trůnu. To mi prozradilo, že se spíš jednalo o krále, než mučedníka. A onen „král“ mi dal další nadpozemský úkol a radu:
 
„V následující místnosti se nachází přes deset sošek svatých žen, ale jen v jedné z nich se ukrývá tajemství, které v tomto městě hledáš a ty musíš uhodnout, která z nich to je.“
 
     Vstoupil jsem do sálu zaplněného Madonami. Všechny měly něco v sobě – lásku, krásu, víru i naději, ale správná cesta k nalezení poselství byla jen jedna. Vzpomněl jsem si opět na jednu známou pohádku, a tak jsem se rozhodl, že zkusím hledat tu, co bude mít „zlaté vlasy“. Tento požadavek splňovala pouze jedna jediná – Šternberská Madona, pod jejímž bílým závojem se objevily světle zářivé vlasy. Blondýnky jsou spojovány se slunečním bohem Apollónem, což jim dává větší zářivost oproti brunetkám, které mohou zářit svým vnitřním měsíčním světlem od bohyně Héry. Pan Jung měl pravdu, že pohádky, pověsti a mýty nás mohou inspirovat a přinést novou tvořivost. Nebyly to však jen zlaté vlasy, ale také červenomodrý šat, který symbolizuje značnou vnější energii a zároveň vnitřní klid, což přináší skvělé podmínky pro seberealizaci a tím naplnit svůj osud. Vždyť i neslučitelné protiklady oheň a voda se vzájemně potřebují, a dokonce i aktivita s trpělivostí se dají skloubit dohromady.
 
„Ať už se vám bude zdát život jakkoliv rušný, hektický či bláznivý, tak věřte, že pomocí vnitřního klidu se dá nalézt tvůrčí síla pro vytvoření vzácného klenotu“
 (viz dítě držící zlaté jablko)
 
     Zlaté jablko ze stromu poznání univerzálního vědění světa poukazuje na nesmrtelné dílo vytvořené pomocí lásky k Bohu, přírodě, lidem i starému a novému světu.
 
     Jenomže jsem ještě netušil, že zlaté jablko se nachází ukryté i zde v Olomouci a také jaké překvapení má připravené bohyně Héra právě dnešní noc za odměnu, že jsem uhodl, kde se ukrývala.
 
     Vyšel jsem z muzea a před ním se nacházela socha anděla s velkým křížem. Držel ho však úplně lehce jakoby vůbec neexistoval těžký osud a břemeno, které každý z nás musí nést k cíli a předat poselství dál jako štafetu.
 
     Opustil jsem katedrálu Svatého Václava a muzeum, a vydal se dál do samotného centra starého města.
Kašna Tritonů
 
     Šel jsem dál a zastavil se až u kašny Tritonů, čímž jsem se z Gotiky, která upřednostňuje cestu k Bohu, dostal k Antice – cesta člověka. Otázkou pouze zůstává jakou cestou jít v nové době anebo jestli neexistuje harmonické řešení, které obě protikladné etapy lidstva spojí dohromady. Málokomu se to však může podařit, protože se obvykle přikloní na jednu nebo druhou stranu, čímž Tritoni bojují proti sobě. Pouze tomu malému chlapci se pomocí dětské nevinnosti a hravosti podařilo oba mořské psy ochočit, čímž se staly jeho dobrými věrnými přátelskými průvodci a pomocníky na jeho cestě životem. Tím si získal přízeň mořských Tritonů, neutopil se ve světě hluboké fantazie, ale naopak ji dokázal využít pro Vyšší smysl, čímž ho vynesly na mořské mušli nad hladinu. Když se to podařilo tak malému chlapci, tak proč by se to nemohlo podařit nám a otevřít třetí dlouhou kapitolu v dějinách lidstva. Jenomže to už jsem však pokračoval dál kolem kostela Panny Marie Sněžné a nádherného kostelíku Svatého Jana Sarkandra, na jehož věžích zářily dva kříže – světlý a tmavý – které mi poskytly další drobné vodítko. Útlá vysoká kašna, nad níž září dvanácticípá hvězda mi prozradila, že každý člověk by ve svém životě měl vykonat aspoň dvanáct prací, činností pro bohyni Héru, aby nalezl smysl svého života.
 
     Hned na to jsem prošel uličkou a ani nevím jak, ale ocitl jsem se u svého penzionu, jemuž dominovala soška anděla a na pokoji jsem měl obrázek dvou malých zamyšlených andílků, což bylo drobné tajné znamení od Sixtinské Madony v Drážďanech. A tak jsem se v klidu ubytoval, posilnil a připravil se na přednášku. A asi po hodině jsem se vydal na další výpravu po olomouckých symbolech.
 
Dolní náměstí
 
      Už s poněkud lehčím zavazadlem, v němž jsem měl pouze věci na přednášku pro své posluchače, jsem se vypravil přes Dolní náměstí, jemuž dominuje Mariánský sloup se sochou Panny Marie, držící v ruce zlatou hůlku a v druhé dítě se zlatým křížkem. Byly však od sebe tvářemi odvráceny. Možná další tajné znamení. Tato královna (koruna na hlavě) vládnoucí Zemi (koule, na níž postava stojí) omotané hadem (pokušení a svody světa), který držel zlaté jablko. Nacházel se zde ještě zlatý srpek Měsíce. Otázkou pouze zůstává, jak získat zlaté jablko a přitom nepodlehnout jedům (svodům) světa? To se však dozvíme, až dnešní noc. Prohlédl jsem si ještě dvě místní kašny s Jupiterem a Neptunem, kteří zde stojí jako dva strážci před branou do Nového světa.

p1260683.jpg

Horní náměstí
 
     Přesunul jsem se na Horní náměstí, kde se nacházejí již tři kašny, zatímco na Dolním náměstí pouze dvě. A velice se od sebe odlišují. „Dole“ se nacházeli bohové, zatímco zde „Nahoře“ lidé, což vypadá docela protikladně, ale nakonec to má svou logiku a jisté opodstatnění. Zde se nachází císař Caesar, Herakles a Arion. I když spíš bych třetí kašnu přiřadil k bohyni Afroditě, ale to už je bohyně, takže tvůrce kašnu pojmenoval prostším lidštějším jménem Arion. Když se nad oběmi náměstími zamyslíme tak, jakoby nám chtěly naznačit hledání rovnováhy mezi „dolním“ a „horním“ světem, „božstvím“ a „lidstvím“. Jenomže právě zde se nachází ještě jeden univerzální symbol odkazující k Bohu a Slunci, zatímco onen na Dolním náměstí směřuje k Luně. Když jsem se zamýšlel nad vzájemnou souvislostí obou sloupů, tak moje oči pohlédly na želvu s delfínem na čele, což mi připomnělo, že k rozluštění tajemství sloupu Nejsvětější Trojice budu potřebovat velkou želví trpělivost a delfíní intuici.

p1260733.jpg

Sloup Nejsvětější Trojice
 
     Přešel jsem k nejcennějšímu symbolu města, jehož ohromná výška mi připomněla, že nalézt jeho tajemství bude velmi těžké a budu potřebovat své dobré pomocníky (holoubky), kteří mi pomohou symboly posbírat. Začal jsem tedy pomalu obcházet sloup a hledat odspodu.
 
     „K nalezení poselství je totiž potřeba objevit správné symboly jako hvězdy na obloze a spojit je pomyslnou čarou do nebeských souhvězdí.“
 
     Nejprve jsem napočítal dvanáct ohňů – stále hořících nadějí, a dvanáct malých andílků držící stejný počet hvězd s kulatým otvorem, což mi připomnělo dvanáct měsíců v roce, jimiž každý z nás musí projít jako zkouškami.
 
     Pohlédl jsem výš, kde jsem uviděl několik soch, jak drží posvátné předměty:
 
„Kříž s lilií, dítě, knihu, nádobu s vytékající vodou a tajemný svitek – Tóra.“
 
     A to vše nabádá k duchovní cestě spojenou s čistou vírou v srdci, dětskou hravostí, knihou moudrého poznání světa, které je potřeba předat s láskou světu a objevení skrytého poselství sepsané lidmi v dávných dobách a předávané z generace na generaci.
 
     A jak jsem se procházel po náměstí, tak se z ničeho nic objevil žebrák a loudil nějaký drobáček. Odbyl jsem ho korunou, a přitom si pomyslel, že by klidně mohl mít i víc. Kdyby totiž pár drobných dokázal investovat do něčeho smysluplnějšího. Mohl si za to koupit cigarety nebo láhev opojného moku, ale také třeba noviny, kde by mohl najít inzerát na nějakou práci, která by dala jeho životu smysl a směr. Ale to už je o svobodné vůli každého člověka, jestli půjde jen za pomíjivou nebo trvalou hodnotou.
 
     No, a k večeru se ještě navrátím k samému vrcholu sloupu, protože už jsem se musel odebrat na svou přednášku, abych nezklamal posluchače.
 
Kostel Svatého Michala
 
     Po přednášce jsem si zašel sednout na kávu a nestačil se divit, když moje známá přede mne postavila malou sošku andílka s houslemi, kterou dostala na festivalu. Podobný jako v katedrále.
 
    Když jsem opustil kavárnu, tak jsem zjistil, že slunce s deštěm vytvořilo krásnou duhu nad městem, jakýsi duchovní most. Přemýšlel jsem, kam teď ještě vyrazím, pohlédl jsem vzhůru a uviděl zlatě se třpytící kříže – klasický i pětiramenný. A tak jsem vyrazil právě tímto směrem, až jsem dorazil ke kostelu Svatého Michala.
 
Skryté poselství obrazu „Poslední večeře“

poslednivecere.jpg

     Tento patron znázorněný na hlavním oltáři, jak s mečem (duchovní silou) bojuje proti drakovi – tedy pozemským materiálním nebezpečím. Když v tom jsem pohlédl vzhůru a uviděl obraz „Poslední večeře Páně“, o němž jsem začal přemýšlet. Uvědomil jsem si, že se v něm ukrývá mnohem větší tajemství, než jaké nám bylo odhaleno v jedné známé knize a filmu. Na obrazu se totiž nenachází žádná žena, ale jsou zde pouze muži. Celkem 13 postav, které lze snadno spočítat. Postava, která byla ve filmu považována za ženu, tak není nikdo jiný, než apoštol Jan. Byl totiž ze všech nejmladší, a proto má tato postava mladší zjev a ženské rysy, a proto zde došlo k drobnému omylu. Mohu to dokázat velmi jednoduchým počtem osob na obrazu – na každé straně je přesně šest lidí – apoštolů. Kdyby na obrazu byla ještě znázorněna Máří Magdaléna, pak by zde bylo 14 osob, ale takto je pouze neviditelnou postavou znázorňující srdce a lásku. A to je právě to, co není vidět. V levé části obrazu jsou postavy klidnější, rozvážnější a působící pasivnějším dojmem. Některé osoby vypadají jakoby dokonce spaly. Vpravo jsou postavy více aktivnější, bojovnější a rozhádanější. Prostřední třináctá postava obraz dokonale rozděluje a ukazuje tuto rozporuplnou situaci polohou svých rukou. U energičtějších apoštolů je ruka dlaní vzhůru, zatímco u těch klidnějších je dlaň otočená dolů symbolizující rozvážnější přístup k řešení problémů. Modrorůžový šat Ježíše symbolizuje rovnováhu mezi mužskou a ženskou energií, naději a lásku, což pouze dohromady přinese rovnováhu a zklidnění. Jenomže tu jsou ještě tři okna, jimiž prosvítá Slunce prostřednictvím tří paprsků pod stolem.
 
„Dvojka nic neřeší, protože způsobí pouze rozpory a bouři,
teprve až trojka sjednocuje a tvoří novou budoucnost.“
 
     Hlavou mi však proběhla další otázka, která z těch tří cest je nejlepší? Jakou si vybrat? Když na každé je něco dobrého i špatného. Anebo je zde ještě jedna neviditelná čtvrtá cesta? Pouze čtrnáctá postava na obrazu ze svojí pozice může objektivně vidět všechny tři paprsky pod stolem. Žádná ze třinácti postav za stolem nemůže vidět světlo, protože jsou k oknům otočeny zády. A právě tohle může vidět pouze postava stojící před stolem.
 
     Když jsem se však zadíval ještě na originál Leonardova obrazu, tak jsem si všiml, že postava by přece jen mohla být i Máří Magdalénou. I když je zde pouze 11 apoštolů. Kde se tedy ukrývá 12 apoštol Jan. Jedině by to vysvětlovalo, proč Máří Magdaléna se od Ježíše vzdálila. Ona se totiž zamilovala do někoho úplně jiného, zatímco s Ježíšem ji pojila pouze duchovní síla, ale nikoliv láska. Tu totiž dala někomu jinému, kdo na obraze není, což apoštoly rozdělilo na dvě skupiny. Na jedny pod vlivem Země a Vody, a na druhé pod Ohněm a Vzduchem. Jedni tak šířili Ježíšovu moudrost rozumem, aktivně (chléb vyjadřující skutečnost – tělo) a druzí přes lásku a víru (víno – krev). Tato situace vytvořila dvě cesty, po níž se lidé od tohoto okamžiku vydávají. Jestliže to tedy před 2000 lety znamenalo rozdělení, ukřižování, pak musí existovat cesta, jak tyto protiklady sjednotit. A dokonce jsem zde objevil univerzální řešení, jak to vysvětlit i se třemi reálnými důkazy. Jenomže bude moudřejší, když toto tajemství ukryji na bezpečném místě (zašifruji jako Leonardo da Vinci), a prozradím jej pouze tomu, kdo uhodne moji hádanku:
 
„Kde se ukrývá tajemství pro 21. století z tohoto obrazu Poslední večeře Páně?
Kde je schované? Kam jsem ji skryl?
Indicie: Tajemná Madona, temná noc, nedostupné hory, hluboká tůň a srdce Evropy.“
 
     S těmito úvahovými myšlenkami a pocity jsem opět vyšel z kostela ven a na protějším domě jsem si všiml „měděné fleur de lis“, když v tom jsem uviděl oranžovou záři od zapadajícího sluníčka. Zbystřil jsem tedy zrak tím směrem a uviděl zářící „skleněnou věž“, když v tom mi došlo, že přece jen existuje třetí univerzální řešení na základě čisté nestrannosti, svobody a lásky. Bylo to něco jako duchovní povzbuzení, které dává sílu k životu a možná také ukazuje novou cestu. Po schodech jsem seběhl do Bezručových sadů a vydal se za světlem, čím dál víc zářilo a vedlo mě ke kostelu Svaté Kateřiny, který byl ovšem zavřený.

p1260881.jpg

     Pouze nad vchodem mě upoutal zlatý trojúhelník v mracích s okem uprostřed a vycházející z něho paprsky. Byl to tradiční symbol, který nabádá k hledání rovnováhy mezi třemi odlišnými světy:
 
1.      Starý svět (symboly z minulosti)
2.      Nový svět (moderní symboly současnosti)
3.      Svět přírody
 
     Pouze spojení všech tří odlišných světů může člověku pomoci k objevení univerzální moudrosti a vševědoucnosti (oko). To je tajemství přírodní magie, která přináší nové myšlení a tvůrčí sílu. Tato linie se táhne po všechny doby a předává se tajnou cestou z generace na generaci – snad již od Atlantidy, přes orientální a antické kultury, po dobu Kristovu a zbývá než věřit, že nebude přetržena ani v Novém Vodnářském věku. A právě toto alchymistické zlato s temnými mraky vytváří duhu jako nebeský most ze starého do nového tisíciletého období.
 
     Večerní červánky byly dnes nějak více magičtější než obvykle, protože nejspíš to bylo tím, že nad střechami se objevila bohyně Héra s kouzelnou hůlkou ujímající se vlády nad nočním světem. No, a to jsem ještě netušil, že dnešní noc přijde ještě jedno neobvyklé překvapení.

p1260928.jpg

     Byl jsem blízko svého „andělského“ penzionu, a tak jsem si došel odpočinout, něco sníst a připravit se na magickou noc. U večeře jsem byl vcelku neklidný a netrpělivý, nikoliv čekáním na jídlo, ale tím, že mě něco velmi silně táhlo ven – do města Andělů. Jakási neviditelná tajemná síla.
Noční město
 
     Vyrazil jsem tedy opět na Dolní náměstí, když v tom jsem celý zkoprnělý zůstal v úžasu stát. Nad Mariánským sloupem se totiž objevil dokonalý srpek Měsíce. Úplně stejný jako u nohou Panny Marie – královny a bohyně v jedné osobě. Vzpomněl jsem si na sloup Nejsvětější Trojice, jak dva andělé vynášejí Pannu Marii nahoru ke Svaté Trojici. Dostat však Héru z Dolního na Horní náměstí bude úkol opravdu „Héraklovský“ – ba přímo „andělský“. Jenomže jak? A k tomu jsem si ještě vzpomněl, že mi něco chybí. Stále jsem totiž nenašel osmou kašnu Hermovu. Ano, Hermes, posel bohů – toho je velmi obtížné dohonit, když je ze všech nejrychlejší. Odebral jsem se tedy na místo, kde měla stát jeho kašna. Objevil se v celé své antické kráse s malým andílkem u nohou a v ruce držel svůj typický symbol – hůl se dvěma hady, která mířila k bohyni Héře. A to mě přivedlo na další myšlenku: „Když se totiž srpek Měsíce dostal z Dolního náměstí k Hermovy, tak to znamená, že se ocitne i na Horním náměstí. Vyrazil jsem tedy ke Sloupu Nejsvětější Trojice. Jenomže ejhle. Luna se zde sice objevila, ale byla příliš nízko. Jak ji tedy dostat nahoru na vrchol sloupu? Pohlédl jsem na Heraklovu kašnu. Jenomže Herakles byl pouze člověk, nikoliv bůh, a proto mohl vykonávat pouze pozemské práce, takže k nebi nedosáhl. Poradil mi však, ať vyhledám někoho vyššího, nejlépe moudrého císaře. Caesarova kašna se nachází výš, ale císař také není tak mocný, aby se mohl dotknout nebe. Ve výhledu na Měsíc mu bránila budova radnice, takže zase nic. Ale také mi něco poradil. Řekl mi, ať jdu směrem, kterým chce běžet jeho kůň. Vydal jsem se tedy dolů k Arionově kašně. A opravdu z tohoto místa byl srpek vidět a nacházel se nad střechami domů v úrovni nejvyššího bodu sloupu a pomalu se k němu přibližoval. Šel jsem k němu také a všechny tři postavy si prohlédl – každá v ruce něco držela: žezlo, kříž a meč, který pohladí. Jenomže ony za svými zády něco ukrývaly – tajemství, které mělo být do roku 2012 zahaleno. Byla tam schovaná ještě čtvrtá postava – malého dítěte, jak ručičkou ukazuje k nebi a nabádá tak k práci k něčemu mnohem vyššímu, nejen ke konání prácí pozemských. Sloup Nejsvětější Trojice se tedy tuto noc stal Svatou Čtveřicí, což dodává sloupu a víře větší stabilitu.
 
     S těmito myšlenkami jsem se odebral ke katedrále Svatého Václava. Ovšem byla jiná než ve dne, protože tehdy byla tichá, nyní osvětlená. A tak jsem v klidu za její záře mohl poděkovat za dnešní magické zážitky. Jenomže jsem ještě netušil, co mě čeká druhý den na Svatém Kopečku. Nyní jsem se však již odebral ulehnout pod obrázek dvou zadumaných andílků s ochranou Sixtinské Madony. A ještě než jsem usnul, tak jsem si pomyslel, jestli je všechno jenom náhoda anebo se v našem světě ukrývají skrytá tajemství, okolo nichž ve spěchu chodíme a vůbec si jich nevšímáme.
 
SVATÝ KOPEČEK

p1270255.jpg

     Probudil jsem se do slunečného dne. Včerejší dvanáctihodinovou práci jsem již vykonal a nyní jsem se musel přesunout někam výš, kde bych mohl přijmout olomoucké poselství. Nejlepším místem k nedělnímu rozjímání se naskýtá na Svatém Kopečku, a tak jsem vyrazil právě tam. Sobotní slunečně deštivý den provázaný duhou vytvořil dnes blankytně modrou oblohu, což slibovalo nádhernou viditelnost na město Andělů. Hned ráno jsem se ještě do třetice zastavil u katedrály Svatého Václava, která opět byla jiná – tentokrát plná lidí a hudby, čímž mi to připomnělo Svatou Trojici vlastností:
 
„ticho – světlo – hudba“
 
     Zaposlouchal jsem se do andělské hudby a v tichosti poděkoval městu za odhalení poselství a pokračoval jsem dál přiblížit se k nebi. Od nádraží jsem se již ve dvoučlenné skupině přesunul na Svatý Kopeček, kde se vypíná zářivě žlutá barokní bazilika Navštívení Panny Marie. Tento chrám bych si klidně dovolil nazvat:
 
„zlatým klenotem na nebi“
 
     Moje první svatokopecké kroky vedly pod baziliku, kde se nacházel bílý kamenný kříž jako symbol rovnováhy mezi předjarní světle zelenou zemí a světlemodrým nebem, což je předzvěst naděje a růstu v tvoření pozitivnějšího světa.
 
     Postavil jsem se před žlutobílou baziliku a uvědomil si pocit dokonalé rovnováhy. Dvě stejné věže se zlatými pětiramennými kříži dotýkající se nebeských výšin a sedm soch z každé strany ukazující dvě cesty. Jenomže právě toto přináší silné rozpory, a z tohoto důvodu zde byl vnesen ještě třetí nejvyšší pětiramenný kříž, který ovšem nemusí dosahovat nejvyšší výšky a právě v této skromnosti je největší. Stejně jako prostřední postava na obrazu „poslední večeře“. Vystoupal jsem po schodech před baziliku, jejíž vchod střežili čtyři andílci – čtyři posvátné síly světa umožňující život. A dvě postavy – jedna zahalená v kápi a druhá otevřenější. Společně tak symbolizují nutnost rovnováhy mezi skrytým a odhaleným poznáním, které musí být vyjeveno rozvážně a moudře.
 
     Pod prostředním pětiramenným křížem se nacházela socha Panny Marie, jenomže na rozdíl od ostatních soch byla baculatější. Stejně jako v životě nezáleží na tom, jestli je člověk štíhlý nebo baculatý, ale spíš na tom, jaký dar přinese světu. Naskýtá se však otázka, která cesta bude lepší? Štíhlá a vysoká Gotika nebo široké Baroko? Anebo obojí má něco do sebe a společně mohou vytvořit magický pětiramenný kříž? Oba duchovní směry vytvářejí harmonické spojení nebe se zemí. Pod sochou se ještě nacházeli tři andělé: jeden se zlatou růží, druhý s kotvou a třetí s věncem.
 
„I lidské vztahy jednoho dne uvadnou stejně jako utržená růže,
 pokud jí bude chybět boží péče a ochrana shůry.
Zlato je symbolem věčnosti, a proto na světě existují vztahy,
které dosáhnou nesmrtelnosti.
Důležitý je však slib nejen lidské lásky, ale především také boží lásky a víry!
Jedině takové vztahy přetrvají třeba i celá tisíciletí.“
 
     Prohlédl jsem si ještě všech 14 soch – tedy na každé straně sedm, což je číslo dokončení a úplnosti. Tyto cesty ukazují směr k životnímu naplnění. Sochy na pravé straně ukazují směr síly, rozumu, činu a úspěchu. Zatímco na levé straně odhalují cestu lásky, vnitřní energie a životního naplnění. Každý člověk si vybírá, kterou cestou půjde, jestli cestou „bojovníka“ nebo „umělce“, tedy jakým chce být apoštolem. Na základě rozsahu tohoto článku se ovšem nebudu o těchto cestách dlouze rozepisovat, ale ponechám čtenáři více prostoru k přemýšlení a úvahám:
 
     Sochy vpravo: prst na stehně, kyj v ruce, psaní do knihy, kniha zavřená na prst, čtení z otevřené knihy, úplně zavřená kniha, otevřená kniha a písmeno „T“(dar z nebe poslání).
 
     Sochy vlevo: šíp, pila, dýka s knihou, kyj u nohou, pohár s hadem, břemeno a klíče.
 
     Otázkou opět zůstává, zda se dají obě cesty spojit anebo jestli si každý z nás musí vybrat jen jednu jedinou. Jestli náhodou neexistuje ještě nějaké třetí vyrovnanější řešení. Vždyť i oheň a voda dokáže vytvořit duhu a „přemostit velkou řeku“. Jenomže to ještě někdo bude muset správně odpovědět mojí hádanku.
 
     Osobně jsem si však vybral „úlohu“ neviditelné čtrnácté postavy na obrazu „Poslední večeře Páně“. On ten prázdný stůl s bílým ubrusem v kostele Svatého Michala také není jen pouhou náhodou.
 
     Uvnitř kostela na člověka dýchne přímo andělská atmosféra. Nejsilnější andělé drží    na svých bedrech tíhu nebe jako bájní Atlasové, aby byl zachován soulad mezi pozemským a duchovním světem. Anděle však ve městě Andělů raději nepočítejte, nedopočítali byste se. Ale kdybych teď mávnul kouzelnou hůlkou, tak by se andělé proměnili v třpytivá světýlka a bylo by jich na obloze jako hvězd. Jenomže je lepší, když nejsou na Nebi, ale občas ještě nějaký chodí právě po naší Zemi.
 
Tajemství Jana Nepomuckého ze Svatého Kopečku
 
     Místní socha Jana Nepomuckého byla zatím nejúchvatnější jakou jsem doposud viděl. Čtyři andílci mu podávali důležité symboly k duchovnímu růstu a pokroku.
 
     První mu podával kříž – symbol víry a obětavosti.
     Druhý knihu s čepicí a liliemi – skryté čisté vědomosti od Boha jako lilie. Tyto znalosti musí být předávány velmi uvážlivě (třetí andílek s prstem na ústech).
     Čtvrtý se zlatým věncem – vítězství nad smrtí.
 
     Celé sousoší bylo obehnáno šestiúhelníkovou zídkou, což symbolizuje harmonické spojení neslučitelných protikladů.
 
     Vyrazili jsme ještě k domu básníka Jiřího Wolkera ve výšce 378 m, což podle mých výpočtů tajné přírodní magie prozrazuje opět Lunu, která znamená vnitřní hlas básníků, kteří tímto vnitřním světlem opěvují a přivolávají naději lepších časů. Občas se rodí osobnosti, kteří přes svůj životní úděl a příliš krátký život dokázali světu říct víc, než člověk, který se dožil sta let. No, a nyní mi už jen zbývá vyslovit závěrečné olomoucké poselství a shrnout víkendové putování pod vlivem dvou třináctek.
 
Nebesko-pozemské poselství
 
     Když jsem se díval z Andělského kopce na město Andělů, tak mi došla spojitost mezi Horním a Dolním náměstím. I když Země a Nebe jsou od sebe vzdáleny a vzbuzují rozpory jako Oheň a Voda, tak se zároveň k sobě přitahují jako dva magnety, které se musí otočit správným pólem. Stejně tak jako pozemská práce je důležitá, protože člověku přináší obživu a jistotu, tak se nesmí zapomenout ani na práci nebeskou, která není o hmotných potřebách. Za ní člověk nedostane zaplaceno, protože je to pouze práce pro Boha, a tím za ni může dostat pouze duchovní dary. Čím více se člověk žene za hmotnými potřebami, tak tím více ztrácí dar od bohů. Je to jako měnící se fáze Luny, kdy jedno přibývá, druhé ubývá. Ke štěstí nestačí pouze pozemské ani duchovní hodnoty. Důležité je žít v harmonii se čtyřmi živly, jak mě naučil Svatý Jan Nepomucký:
 
„Půjde-li člověk pouze cestou lásky a bude-li jí moc, tak mu hrozí utonutí v emocích a světě fantazie.
 
Pokud se zaměří moc na hmotu, tak zkamení jeho srdce.
 
Bude-li mít příliš mnoho energie třeba v řeči, pak  jeho vášně v hlasu mohou spálit jeho osobní vztahy.
 
A dokonce příliš mnoho rozumu se může proměnit ve vichřici a odvanout třeba štěstí.
 
     A proto ničeho nesmí být příliš, na čemž se zakládala už i moudrost slavné Delfské věštírny a nemusí toho dosáhnout pouze bohové.
 
     A jen Bůh ví, jestli se někde na světě neobjeví poslední předpověď a věštecká rada od této moudré věštírny, ukrývající se v mlčících kamenech, a která bude základem Nové věku. Otázkou pouze zůstává, zda ji někdo dokáže přečíst, vysvětlit a přinést důkazy o pravdivosti poselství. Kdyby se navíc Antická moudrost dokázala spojit s Křesťanskou moudrostí, pak by mohla získat dvojnásobnou věrohodnost. Jenomže toho může dosáhnout pouze čtrnáctá postava na Leonardově obrazu Poslední večeře Páně.
 
     Otázkou stále zůstává, zda se dají spojit zdánlivé protiklady Ohně a Vody, Nebe a Země stejně jako se dá sloučit pohádkový svět se světem reality v tomto poselství. Spojil jsem tím obě myšlenkové metody pana Sigmunda Freuda a Carla G. Junga. To znamená, že při mých toulkách městem jsem nalezené symboly spojil jako hvězdy do souhvězdí a tím vytvořil příběh.
 
     Anebo se stále domníváte, že tato poselství pro Nový věk jsou pouze výmyslem ze světa fantazie nějaké mého scénáristy? Tak věřte, že i tento příběh se stal a byl prožit, protože žádného scénáristu tady nemám. Toto psal sám život.
 
     Když jsme opouštěli Svatý Kopeček, tak jsme se zastavili u malé kapličky, kde jsem v tichosti poděkoval za nalezené olomoucké poselství. Tajně jsem mrkl na oko uprostřed trojúhelníku, v němž se ukrývá tajemství Nejsvětější Trojice (Čtveřice) – starý, nový a přírodní.
 
     Po rozloučení na olomouckém nádraží jsem usedl na svůj zpáteční vlak a cestou domů jsem v ruce držel „zlatou kouzelnou hůlku“, díky které dokáže promluvit třeba i kámen. Vzpomínal jsem na Šternberskou Madonu, srpek Měsíce, dva sixtinské andílky, antické mytologické bytosti i na celé město Andělů. A pomalu jsem začal plánovat, kam vyrazím, příště. Co třeba se vypravit na bájný ostrov Hesperidek a objevit tři zlatá jablka nesmrtelnosti. Nebo vyrazit do města Králů a Královen přinést kouzelný ztracený prstýnek.
 
     Patří opravdu pohádky, legendy, pověsti a mýty jen do říše dětské fantazie pro uklidnění duše nebo se v nich nachází klíč k novému poznání a můžou nám velmi pomoci v reálném světě. Přemýšlejme o tom. Jen doufám, že mojí nejmoudřejší hádanku někdo rozluští a tajemství z města Andělů neupadne v zapomnění.

cesta-do-mesta-andelu.jpg

     Zpracováno v Táboře, dne 6. června 2013
 
Tomáš Vojta
www.atlantadia.estranky.cz

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Portrét

Statistiky

Online: 2
Celkem: 418173
Měsíc: 6961
Den: 146