Ve středu 8.5.2013 jsem se probudil do slunečně májového dne a řekl si, že bude načase opět vyrazit někam mimo reálný život a odpočinout si ve stínu přírody. Vybral jsem si zámecký vlašimský park. Nasedl jsem tedy na vlak a vyrazil na zdařbůh. Tuto cestu jsem nijak neplánoval a už vůbec jsem nechtěl hledat nějaké poselství, ale naopak jen „vypnout“    a zmizet z hektického světa. Jsou cesty dlouhé vyžadující velké přípravy a naopak krátké, na nichž vlastně skoro nic nepotřebujete. I když člověk nemá žádné plány, tak se tajná mystéria mohou zčistajasna vyjevit. Bylo by sice zajímavé přinést „tři zlatá jablka“ z bájné zahrady Hesperidek, ale nad touto myšlenkou jsem se v tuto chvíli jen lehce pousmál a zadíval se z okna vlaku do rozkvetlé zelené krajiny.

 

     Z vlašimského nádraží jsem vyrazil rovnou do centra města a zastavil se až u kamene s nápisem Jana Žižky z Trocnova a letopočtem 1424 – 1924, což mi po sečtení dohromady dalo „devítku“. Zvláštní bylo, že se tato cifra objevila u kostela Svatého Jiljí, který byl také poustevníkem (karta číslo 9).

 

 

     Socha Jana Nepomuckého před kostelem mi připomněla jako by mi tento světec chtěl něco říct, co zůstalo utajeno (otevřená ústa). Pět hvězdiček mi opět prozradilo, že se opět nevyhnu hledání po skrytých poselstvích, i když jsem chtěl dnes jenom odpočívat.

 

     Kostel byl sice zavřený, a tak jsem pouze nahlédl přes mříž a vhodil minci do pokladničky, a na to vyrazil dál na Žižkovo náměstí s kašnou, na které se vyjímala socha rytíře Rollanda.

 

 

 

     Z náměstí jsem vystoupal ke Vlašimské bráně, která chrání zámek a zahradu z východní strany. Vstupy do parku jsou však tři na druhém konci dominuje ještě Domašínská a Znošimská brána. Ostatně velkou radost by z nich měli spíše estéti – milovníci krásy, než praktici a realisti. Nedovedl jsem si představit, že by hrály obranou úlohu před nepřáteli, ale je možné, že spíše tento trojúhelník chránil prostřednictvím lásky a duchovní síly jako krásné Hesperidky, které každého koho ošálí svým kouzlem, tak už nepustí a zůstal by jimi už očarován napořád. Rozkvetlá zahrada a stromy v pátém měsíci roku připomínali hledání síly  a lásky, čímž toto kouzelné místo chránily více, než fyzická síla nějakého nedobytného hradu. V zahradě Hesperidek pobíhaly polooděné dívky lákající poutníka usednout jako motýla na květinu. Když v tom se mi zjevila bohyně Pallas Athéna a poradila mi, že jakmile nějakou vílu nebo mocnou Hesperidku políbíš jako žábu u Znošimské brány, pak už zde zůstaneš její láskou připoután na věky a „tři zlatá jablka“ nikdy nenajdeš. A měla pravdu, i když je Vlašim krásná a nabízí spoustu lákadel, tak se mi zde nechtělo setrvat, protože objevitelské touhy po dalších duchovních dobrodružství a poselstvích lákavější. Prostě jsem chtěl dnešní vyměřený čas využít smysluplněji. Vydal jsem se tedy po obvodu zámeckého trojúhelníku hledat jeho krásy i zlatá jablka. U žádné brány (Hesperidky) jsem se příliš nezdržel, i když všechny lákaly k odpočinku. Jenomže drahocenný vytyčený čas byl cennější a stále jsem ještě nevěděl, kam mne dnešní putování má přivést. Bylo zde opravdu nádherně a kouzelně, ale všemu krásnému nesměla chybět země (podlaha) symbolizovaná v zahradě kouzelným hrádkem, která se v něm prý často propadala (nutné uzemnění).

 

     Oběhnul jsem celý kouzelný trojúhelník, našel jisté uzemnění v místním hradě a nyní ještě zbývalo vydat se doprostřed zahradu k čínskému chrámu. Trochu mne udivilo, proč se zde objevila čínská kultura, ale pravdou bylo, že starověká Čína vytvořila hlubokou duchovní kulturu, čímž se dotýkala nebe. Faktem ovšem bylo, že se tento svatostánek nacházel na malém vrcholku, tedy výše položený, než všechny místní brány. Dominoval zde jako Atlas podpírající nebeskou klenbu, aby nezavalila svět. Vzpomněl jsem si na tajemnou geometrii nalezenou v Hradci Králové a uvědomil si, že když spojím střed se všemi vrcholy trojúhelníku, tak vlastně dostanu jehlan jakousi neviditelnou pyramidu. Sice nepravidelného tvaru, ale to teď nebylo důležité. Otázkou spíš zůstává, jak mi tento poznatek pomůže najít tři jablka. Možná mi k tomu pomohou ptáci a opice na sloupech, které jsou symbolicky spojovány s nebem i se zemí. A také tajemný drak na špici střechy hledící k Vlašimi a ukazující cestu ze zahrady Hesperidek, protože už byl nejvyšší čas myslet na návrat.

 

     Vrátil jsem se zpátky k zámku, prohlédl si blanické muzeum, zámeckou kapli i věž, z níž se mi naskytl pěkný výhled na celé město a kraj pod Blaníkem. Jenomže tři zlatá jablka jsem stále nenašel. Ale co, vždyť jsem dnes jel pouze na odpočinkový výlet, tak jsem se smířil s tím, že tento nadpozemský úkol nesplním.

 

  

     Do odjezdu vlaku jsem měl ještě nějaký čas k dobru, a tak jsem se rozhodl, že své Vlašimské putování ukončím tam, odkud jsem ráno začal – u kostela Svatého Jiljí. Vydal jsem se tedy ke dvěma kostelům a zamířil ke druhému, který jsem předtím minul bez povšimnutí. Když jsem se dostal k jeho bráně, tak jsem zůstal v úžasu stát. Spatřil jsem tři zlatá jablka v dokonalé rovnováze (rovnostranný trojúhelník) jakoby je tam vyskládala bohyně Athéna. Nemohl jsem uvěřit, že se zde nacházejí. Akorát jsem si připustil, že se opravdu nacházím na „bájném ostrově Hesperidek“, jemuž uprostřed dominuje mocný Atlas. Začal jsem tedy přemýšlet, co mi to chtělo sdělit za poselství:

 

     Otočil jsem se ke kostelu Svatého Jiljí a ve svém srdci držel další poselství tří zlatých jablíček a nad kostelem uviděl Boha, Světlo a Slovo, jenž radí, inspiruje a ukazuje novou cestu. Vykročil jsem znovu dovnitř kostela, i když jsem se domníval, že bude stále zavřený. Nebyl. Mříž byla dokořán a uvnitř drobný milý pán říkal: „Jen pojďte dál podívat se, mám ještě čas a tedy tak moc nespěchám.“ Říkal jsem si, že to byla snad odměna za mou první ranní minci, kterou jsem věnoval do boží pokladničky. Před oltářem jsem tiše poděkoval Svatému Jiljí za ochranu před vílami a Hesperidkami, že mi propůjčil poustevnickou samotu k hledání poselství. Rozloučil se s panem správcem kostela a poděkoval druhou mincí do kasičky.

     Jenomže mi v hlavě zůstala nezodpovězená otázka: „Co budu dělat s nalezenými zlatými jablky?“ Ale na to snad přijdu, až na nějaké další toulce blanickým krajem. Avšak to už bude zase jiný příběh někdy příště, až se sem opět někdy vypravím.